Snob je ten, kdo napodobuje vnější projevy lidí, kteří jsou lepší či uznávanější než on. Ovšem bez vnitřního základu a pochopení souvislostí.



Kupujete-li si drahé a luxusní věci a pak se s nimi předvádíte, nejste ještě snob. Když se to dělá pořádně, je to projev zábavného, příjemně dekadentního, a dokonce i vtipného životního stylu, v němž se zároveň pohybujete na tenké hraně parodie sebe sama. Nechat si například v obýváku zbudovat mramorový bazén a napustit jej fialovým inkoustem je brilantní nápad, k němuž se čeští snobové, kupující si akvária se zakrslými žraloky, ani zdaleka neblíží. Snobem není ani majitel významné investiční firmy, kterému v garáži parkuje Bentley, Jaguar a Ferrari. Nějak se do kanceláře koneckonců dopravit musí.

Snob je naopak ten, kdo pouze napodobuje chování lepších lidí, aniž by skutečně lepším byl, a s pohrdáním shlíží na ty, kdo na nějakém hodnotovém žebříčku stojí pod ním. Snob pouze přejímá symboly, aniž by přejímal základ, na němž tyto symboly stojí. Snaží se prostě vypadat lepší, než je. Snobství je určitá hmotná paralela jazykové floskule. Ten, kdo pronáší floskuli, se také snaží vzbudit zdání, že je originálnější a inteligentnější, než je. Snobství a floskule je jakýsi upocený stupínek, na který si stoupá ten, kdo by rád byl výše, ale nedokáže tam sám vystoupat.

Vesnice Holašovice - příklad snobství. Vesničané kopírovali měšťanské barokní domy a měšťané kopírovali šlechtická sídla. Prostě snaha být jako oni.

Vesnice Holašovice – příklad snobství. Vesničané kopírovali měšťanské barokní domy a měšťané kopírovali šlechtická sídla. Prostě snaha být jako oni.

Snobové se vyrojili v době rozmachu měšťanstva na úkor šlechty. Neurozené střední třídy zbohatly a později získaly i politickou moc. Aby ovšem moc mohla fungovat, potřebuje symboly. Místo toho, aby si měšťani vytvořili symboly vlastní, začali používat vnější symboly lepších lidí, tedy šlechty: oblečení, bydlení na zámcích, pořádání nákladných plesů, koupené šlechtické tituly apod. A tak se z nich stali snobové. Skutečně kulturní člověk si buduje bohatou knihovnu a chodí na operu proto, že je k tomu vychován, že rád čte a poslouchá hudbu a že mu je kulturní prostředí přirozené. Snob sice nečte, ale buduje si bohatou knihovnu, protože to dobře vypadá (často jsou regály knihovny tvořené jen prázdnými hřbety). Na operu chodí, protože se to sluší, protože ,to dělají lepší lidé‘. Přitom se tam příšerně nudí. Jak říkal francouzský básník a kritik Paul Valéry: „Snob nemůže říct, že se nudí, když se nudí, ani že se baví, když se baví.“

Ale pozor! Snobství zde nemusí být vůbec špatné. Je v zásadě dobré, když nižší třídy napodobují vybraný vkus elit ve všech oborech, protože kultuře to pomáhá a lidé se tak kultivují. Nejkřiklavěji je to vidět v architektuře: postavit si dům, který je pouze kopií nějakého vkusného domu je pro krajinu a estetické prostředí mnohem lepší, než vymýšlet vlastní šílenosti. Tragédií je pak absence kultivovaných elit, od kterých by ostatní kopírovali. Výsledek tohoto tristního stavu můžete vidět v českých městech, na předměstích i na vesnicích.

Snoba vždycky poznáte podle toho, že něco předstírá. Prozradí jej buranské způsoby – je totiž tak vychován. Či spíše vychován není. Snob je ten, kdo si nekoupí kvalitní věc jen proto, že ji mají všichni. Děs – nezná-li snob autora. Krása – zná-li snob autora. Snob nemusí být bohatý – na výši příjmu vůbec nezáleží. Typičtí snobové jsou například autíčkáři, kteří si kupují patnáct let staré Audi A8 nebo BMW řady 7, hrají si v nich na magnáty a pak nemají ani na výměnu žárovky. Nebo machr, který sotva platí nájem a sebevědomí si dodá značkovým oblečením, mobilem a plazmovou televizí na splátky. O sebevědomí pochopitelně přijde v okamžiku, kdy jeho majetek skončí na hromádce v exekučním skladu.

Žít život jiných

Ještě horší a rozšířenější než snobismus materiální je snobismus názorový. Nic nestojí a může si jej dovolit každý. Stačí papouškovat a přežvýkávat to, co je právě in. Klasickým případem je člověk, který na výstavě kýčařů Kristiána Kodeta nebo Karla Gotta chodí od jednoho obrazu k druhému a šeptá (tak, aby to ostatní slyšeli): „Krása! Nádhera!“ Nebo když vám přítelkyně říká: „To je hrozné, jak někdo může nosit pravý kožich! Chudáci zvířátka!“ Nebo když vám kolega tvrdí: „Já a iPhone? Ten nechci, ten mají všichni,“ i když ví, že je to skvělý přístroj. Nakonec si jej stejně koupí. Ale bílej. Přejímáním módních názorů mohou snobové také předstírat, že jsou kdovíjak chytří a že ostatní jsou úplní blbci. Je to stupínek, pomůcka, náhražka vlastního nevelkého a bojácného sebevědomí.

Obraz Kristiána Kodeta

Obraz Kristiána Kodeta

Golf není hra pro snoby!

Golf v Kynžvartě u Mariánských Lázní. Ušlechtilé prostředí, park, zámek, příroda a málo lidí. Co je na tom snobského? Nic, jen pověst. Pokud někomu sdělím, že jdu hrát golf, velmi častá replika bývá: „Ty jsi ale snob!“ Přitom snobský je právě tento převzatý a pouze bezduše opakovaný názor. Golf skutečně je trochu výlučný – musíte prostě mít nějakých 400 – 1 600 Kč za hru (jsou levnější a dražší hřiště), musíte si za zhruba 10 000 Kč pořídit vercajk a na hřiště se musíte většinou dopravit autem. Kolik ale stojí lyžování, které se za snobské nepovažuje? Mnohem více! Mezi golfisty pochopitelně snobové jsou, stejně jako všude jinde. Při hře je většinou poznáte, zvlášť ty nevychované. Ostatní s nimi pak velmi neradi hrají. Pozéry, kteří na hřišti mlátí do míčku, jen aby ukázali, že jsou in, vytrestá ovšem už samotná hra. Ono dělat pět hodin (tak dlouho asi trvá hra na osmnáctijamkovém hřišti) něco jenom pro efekt, bez skutečného zájmu o věc, je dost krutý trest. A dobře jim tak. Já třeba rád hraji golf na Kynžvartě. A hraji jej rád sám. Přijedu, hraju a odjedu. Hřiště je položené v zámeckém parku a mezi loukami a pastvinami. Dokonale si vyčistím hlavu, protože mne tu neruší dálnice, železnice, neslyším letadla, nevidím továrny, ani paneláky. Golf je v podstatě osamocená hra, kde na vás nikdo nekouká – z podstaty je antisnobská, protože nemáte kde předvést a komu ukázat své nové hole. Je pravda, že mezi golfisty je řada úspěšných a bohatých lidí. Ale právě proto je golf hra vysoce rovnostářská: kde jinde byste se potkali a mísili lidé zcela různých prostředí a majetkových vrstev? A často při čtyřhodinové v jednom flightu poznáte, že ten majitel elektrárny je vlastně příjemný, vtipný a skromný chlapík, se kterým je radost hrát.

Golfové hřiště Kynžvart

Golfové hřiště Kynžvart

Přesto má tento sport nálepku „snobský“. A proč? Protože se to o něm říká a pověst je lepkavá. Jednou ze známek snobismu je právě neověřování si faktů a slepé přejímání názorů druhých.

A na závěr historický fakt, který jistou snobskou pověst golfu vysvětluje. V Anglii na přelomu 16. a 17. století byl golf nesmírně populární a široké vrstvy jej hrály v takové míře, že to ohrožovalo běžný chod státu. Proto král Jakub II. golf zakázal všem kromě šlechticů.

Petr Bílek

Komentáře