Ivan Trojan patří k našim nejlepším hercům. Kdyby se to měřilo počtem cen, je určitě nejlepší. Sedm Českých lvů, Thálie, Cena A. Radoka… Nedávno sbírku rozšířil Cenou české divadelní kritiky za hlavní roli ve hře Fifty v Dejvickém divadle, které se pošesté stalo divadlem roku. Ivana Trojana má každý rád. Jenže… Ivan Trojan se nerad fotí. A moc nemusí ani rozhovory. A podobně je na tom i druhý z jeho čtyř synů Josef. Takže ideální konstelace pro dvojrozhovor s velkým focením ve stylu obrazů starých mistrů, které minimálně Ivana vyvede z jeho komfortní zóny.
V roce 2020 se sešli ve filmu Šarlatán, jinak se ale pracovně nepotkávají. Na konci května je, spíš shodou okolností, spojil divadelní festival Dream Factory v Ostravě. Dejvické divadlo sem přivezlo hru Fifty a Josef, který vloni na podzim nastoupil do svého prvního angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče, uvedl slavnostní zahájení festivalu. Jejich rozvrhy jsou napěchované k prasknutí a přesto oba kývli nejen na rozhovor s námi, ale i na focení, během kterého pookřáli a nakonec odcházeli s pocitem, že si to opravdu užili.
Co děláte, když jste nervózní? Já totiž jsem.
Ivan: Záleží, v jakém jsem rozpoložení a z čeho mám být nervózní, jestli je to premiéra v divadle, první natáčecí den… Tam bývá vždycky spousta neznámých. Mám takové dechové cvičení, které mi pomáhá.
Josef: Když jsem nervózní z práce, která mě čeká, vzpomenu si na svého nejlepšího kamaráda Zdeňka Piškulu, který mi, když se spolu loučíme před nějakou větší prací, vždycky říká, abych si to hlavně užil. Tahle myšlenka mě dokáže uklidnit.
Ivane, jak moc jste byl nervózní, když jste se letos v dubnu v Dejvickém divadle loučili s hrou Ucpanej systém, což díky přenosu do 129 kin vidělo 32 tisíc diváků?
Ivan: Ačkoli jsme to hráli po 251., přeci jenom se kvůli streamování do kin částečná tréma dostavila a cítil jsem to ze všech. Den před tím jsme ale dělali záznam, abychom měli záložní, kdyby se něco přihodilo, takže jsme si to odbyli ten den před tím a tam jsme zjistili, jak nás kamery rozhodily. A rozhodily trochu i diváky. Kvůli tomu, že si u prvního představení uvědomovali přítomnost kamer, nereagovali tak svobodně a spontánně a to samé se stalo nám. V době streamu už jsme s tím ale uměli pracovat.
Bývají jinak derniéry uvolněnější, že už si dovolíte nějaký fórek navíc?
Ivan: V Dejvickém divadle se většinou derniérovým fórkům vyhýbáme, protože představení nedernierujeme z toho důvodu, že by byla rozsypaná a měla spět k zániku, a chceme si to co nejvíc užít a zahrát si to co nejlíp.
Martin Myšička říkal, že to bylo krvavé stahování. Že je to bolestné, když se stahuje hra, která má úspěch. Která hra bolela nejvíc vás?
Ivan: Derniérujeme takzvaná dvoustovková představení, to znamená, že představení přesáhne 200 repríz, a to byl příběh Oblomova, Karamazů, Příběhů obyčejného šílenství, Teremina… Asi všechna ta představení pro mě byla nějakým způsobem bolestivá. S derniérou z vás něco odchází, nějaký kus života, kus emocí. Ty derniéry se ale dělají proto, aby pak zase přišly nové emoce a zase jste mohli nabrat nové věci. Kdybych měl něco vybrat, možná by to byli Karamazovi.
Ucpanej systém měl marketingovou nálepku „nejsprostší hra Dejvického divadla“. Máte spočítané, kolik v ní bylo vulgarismů?
Ivan: Když jsme ji začali zkoušet, bylo tam těch sprostých výrazů dost a trochu jsme se toho báli kvůli divákům, ale v průběhu zkoušení a repríz těch sprostých slov ještě dost přibylo. Když jsme teď měli zkoušku před streamovaným představením, jeden z kolegů se trošku zdržel a inspicient to musel kvůli kamerám vzít za něj. Dali jsme mu text a ty věty byly úplně jiné. Slušnější.
Působíte na mě jako seriozní, distingovaný muž ‒ i díky tomu, že často hrajete vědce nebo doktory. Jak vám to vlastně jde, mluvit sprostě?
Ivan: Když jsem byl ve věku Pepy, mluvili jsme sprostě, navíc jsem sportovec a emoce na hřišti jsou velké, takže opravdu nejsem Mirek Dušín. Ale doba zhrubla a asi se s tím nedá nic dělat, když slyším třeba čtrnáctileté holky, které mluví daleko hůř než já.
Josefe, mluví táta doma sprostě?
Josef: Myslím, že všichni trošku vedeme dvojí život, jeden doma a druhý někde jinde, protože se snažíme zachovat si dekorum. Táta rozhodně není žádný dlaždič, ale jak říkal, zvlášť ke sportu tomu emoce patří, takže občas nějaké sprosté slovo padne.
Ivan: Nebo když něco opravuju. V tom je velké riziko, protože nejsem manuálně zručný.
Co jste naposled opravoval?
Ivan: Docela slavná je historka, jak jsem opravoval prkýnko na záchodě, které je vymyšlené tak, že se samo má zastavit. To se rozbilo a já jsem nebyl schopný to opravit. Na mou obranu, když pak přišel člověk, který se tím téměř zabývá, dostal se do podobné situace jako já. To mi vlastně udělalo dobře, i když ho neopravil.
Tuhle manuální nezručnost máte, Pepo, po tátovi?
Josef: Myslím, že tohle se dědí, ale já jsem po tátovi zdědil jiné, dobré věci. Ani k tomu vlastně netíhnu, protože se často nedostávám do situací, kdy tu manuální zručnost potřebuju. Dokáže to určitě zjednodušit život, ale je to na spodnějších příčkách věcí, které bych se chtěl jako člověk naučit. Profese, kterou dělám, na to není úplně stavěná.
Herec se ale občas musí naučit něco nového, třeba zrovna manuálního. Ivane, jste známý tím, že se na role pečlivě připravujete a už jste se toho musel spoustu naučit. Hrát na teremin, tančit… Co z toho vám šlo nejhůř? U čeho jste trpěl?
Ivan: Vzpomínám si na film Bourák, kde jsem musel pracovat na autech. A protože natáčení bylo poznamenané časovým nekomfortem, dělo se všechno dost za pochodu. Během jednoho záběru jsem musel třeba něco svařit a svářet není jenom tak, protože přes kryt vlastně nevidíte. Pořád jsem byl v nějaké nekomfortní pozici někde pod autem. Samozřejmě se musíte vždycky naštelovat tak, aby vás viděla kamera, a u toho něco říkat a to opravdu nebylo příjemný.
Už jste se taky musel kvůli roli učit něco složitého, Josefe?
Josef: Vzhledem k mým nedostatkům v biologii bylo poměrně náročné učit se rostliny kvůli filmu Šarlatán, ve kerém rozpoznávám byliny. Slíbil jsem si, že se jich naučím co nejvíc, abych si s tím uměl poradit, kdyby se přede mnou objevila jiná bylina, než byla ve scénáři. Což se taky stalo. A bylo vlastně fajn, že se to můžu učit sám bez školského tlaku. Teď chodím v jednom představení na metr a půl dlouhých chůdách, které mám připevněné k nohám. S tím jsem se taky potrápil, ale to je všechno zábava.
Ivan: Je fakt, že jako herec mám možnost dotknout se spousty různých profesí, a vždycky když to studuju, říkám si: To je zajímavý, to bych chtěl umět perfektně. Pak ale přijdou jiné role a rodina a všechno okolo, takže to opouštím. Dvakrát, možná třikrát už jsem třeba hrál kouzelníka a to mě bavilo. Ale pak jsem se v tom nezdokonalil.
Nikdy jsem nic z toho, co jste se učil kvůli roli, nevyužil?
Ivan: Ne. Dokonce mám i papíry na vysokozdvižný vozík, se kterým jsem jezdil v Příbězích obyčejného šílenství. To mě vlastně taky docela bavilo. Když mi v herectví něco nejde a už jsem z toho všeho někdy opotřebovaný a říkám si, co jiného bych mohl dělat, vzpomenu si na ten vysokozdvižný vozík…
Zmínili jste film Šarlatán, kde oba hrajete postavu léčitele Jana Mikoláška v různém věku. Docela jste to ulehčil castingovým ředitelům, kteří by sháněli vaši mladší verzi. Vy máte čtyři a ještě ve větším věkovém rozptylu. Zužitkovali jste to někde jinde?
Ivan: Ne. My jsme děti od herectví drželi trošku stranou. I casting na Šarlatána šel mimo mě. Pepa si ho našel sám a ve chvíli, kdy režisérka Agnieszka Holland zjistila, že je tu takováhle možnost, úplně zahořela a nakonec se ukázalo, že zahořela správně. A čas tomu pomohl. Napřed nebyly peníze, pak měla Agnieszka jinou práci, natáčení se o dva roky pozdrželo a Pepa dozrál do role i věkově, všechno do sebe zapadlo a pro ten film to bylo požehnání. Tím ho teď nepřímo chválím.
Josef: Děkuju.
Chválí vás tatínek hodně, nebo je spíš přísný kritik?
Josef: Obojí. Je to zdravě vyvážené. Když se něco nepovede, umí to říct, ale nikdy mě neshazoval. Byť jsem si to dřív neuvědomoval ‒ protože vás to svým způsobem štve, když vám otec nebo máma něco kritizuje ‒ tak jsem z něj cítil, že se vždycky snažil, aby to bylo konstruktivní a byla to spíš podpora než nějaká negace. Čímž ho nepřímo chválím.
Ivan: To se hezky poslouchá.
Dal vám nějakou zásadní radu ohledně herectví? Nebo do života?
Josef: Těch rad mi dal spoustu, ale já tyhle „zásadní“ a „nejlepší“ moc neumím, protože mám pocit, že se vždycky trochu obelhávám, když si najednou mám něco vybrat.
Ivan: Když se Pepa rozhodl, že bude dělat herectví, zároveň se rozhodl ‒ a já tomu naprosto rozumím ‒ že nechce být „ten od toho Trojana“. Že bychom se tedy v té době nějak bavili, jak na roli, to ne. Byli jsme trochu donucení Šarlatánem, ale chodili jsme kolem toho po špičkách. Myslím, že teď, když je Pepa starší, už jsme docela schopní si povídat nezávazněji, aniž bychom cítili ten tlak z konstruktu kariéry „starýho Trojana“. A co se týká rad do života, nejdůležitější je to, jaký jste člověk a jak žijete. To je ta nejlepší výchova. Osobně si myslím, že ve výchově jsem mnohokrát selhal. Prostě jsem nebyl ve správnou chvíli na správném místě, nebo jsem ve správnou chvíli neřekl to, co jsem třeba měl říct, nebo jsem ve správnou chvíli nemlčel… V rodičovství se pořád rozhodujete, každou minutu děláte nějaké rozhodnutí a děláte i chyby. A myslím, že když jsem udělal nějakou chybu, byl jsem pak schopný se za to omluvit. Považuju za velice důležité, aby dítě pochopilo, že ani otec nebo matka nejednají vždycky úplně brilantně. Je ale potřeba, aby si to sami uvědomili, že udělali chybu, a přiznali se k tomu. Možná tohle je nepřímá rada: že chyby k životu patří, ale je dobré se za ně omluvit a eventuálně se z nich poučit. Já třeba nemám rád, když někdo udělá chybu a permanentně ji opakuje.
Sešli jste se od Šarlatána při společné práci?
Ivan: Ne, ale asi bych se do budoucna nějakému společnému projektu s Pepou nebránil, i kdyby do toho, byť nepřímo, byl zapojený taky Franta (nejstarší syn, který pracuje jako novinář v Respektu – pozn. red.). Měl jsem problém s tátou nebo s bráchou, když mě režíruje, přece jenom ostýchavost před nejbližšími tam je, ale myslím, že bychom to dali. Já bych byl třeba už v pozici režiséra a mohli bychom svým způsobem Dejvické divadlo předat dětem.
Bylo by vůbec možné převzít Dejvické?
Josef: Byl by to obrovský závazek. Nenapadá mě žádné divadlo, které by dokázalo přežít dvě silné generace a udržet si kvalitu. Dejvické je jeden z hlavních důvodů, proč jsem se rozhodl stát hercem. Je to intimní prostor, který dává herci možnost dostat se blízko k divákovi a mluvit s ním, jako teď spolu mluvíme my. Ten prostor mě hodně láká, ale úcta a pokora je taková, že si zatím vůbec neumím představit, že bych v blízké nebo i trošku pozdější budoucnosti dokázal převzít otěže. V Ostravě budu mít za chvilku za sebou první sezonu, učím se a myslím si, že mě čeká ještě hodně práce na divadle a na filmu a obecně na sobě, abych mohl být nějakým pilířem.
Dejvické je fenomén. Lístky na představení mizí bleskovou rychlostí, spousta lidí po nich marně touží. Pepo, balil jste někdy někoho na to, že mu seženete lístky do Dejvickýho?
Josef: Ne. Ale byl jsem tam párkrát na rande. Sociální bublina, ve které se pohybuju, žije kulturně, takže jít do Dejvického je krásný zážitek a rande by měl být krásný zážitek. Ale že bych na to vyloženě někoho balil, to mi jde proti srsti.
Ivan: Já se přiznávám, že na to balím… třeba instalatéry. V tom zoufalství, když potřebuju něco neodkladně vyřešit, mi to někdy ulítne a řeknu: Nechtěl byste lístky do Dejvickýho divadla? A většinou se něco stane.
Dejvické je docela společensky angažované divadlo. Panuje na tom kolektivní shoda, že vystupujete politicky nebo hrajete hry, které mají takový přesah?
Ivan: Víceméně ano. Když jedeme někam na zájezd, řekli jsme si, že k tomu budeme dělat besedy, které moderuje Erik Tabery (šéfredaktor Respektu – pozn. red.). Chtěli jsme proniknout z naší bubliny mezi jiné, obyčejné lidi. Je ale fakt, že tam většinou pak přijdou lidi z naší bubliny. Není úplně jednoduché dostat se k té druhé názorové skupině, abychom se navzájem mohli ovlivňovat. Tím nechci říct, že úkolem je někoho přesvědčit nebo ubít argumenty. Jenom si říct, že jsou i jiné náhledy na věc. Teď budeme znovu vyjíždět s Erikem po festivalech, budeme ve Zlíně, v Ostravě. Mohlo by se zdát, že to teď není aktuální, ale aktuální to je.
V Ostravě jste se letos potkali. Proč jste si, Josefe, vlastně vybral Ostravu? Nebo si Ostrava vybrala vás?
Josef: Ostrava si spíš vybrala mě. Vybral si mě umělecký šéf Divadla Petra Bezruče. Nějaký čas před tím, než jsem na angažmá kývl, jsem tam jezdil, abych zjistil, jestli je to město, ve kterém bych se cítil příjemně. A velmi brzo jsem vnímal, že se tam cítím příjemně a to, co se o Ostravě často říká, že je to nehostinné a nelidské místo, vůbec není pravda. Ostrava je krásné město. Samozřejmě má periferie, které nejsou úplně vábné, ale ty jsou v jakémkoli městě. Už se ukončil provoz všech velkých továren a koksoven a ovzduší je úplně jiné, než bylo třeba před třiceti padesáti lety. Myslím, že je to přátelské místo a není zdaleka tak konfliktní a intenzivní, jako se o něm mluví v Praze.
Vaše rodina je známá láskou k fotbalové Bohemce. Byl jste se podívat na Baníku?
Josef: Nebyl. Ostrava je můj druhý domov, už mám k tomu městu a lidem silnější vztah, a kdybych tam šel na fotbal, cítil bych to tak, že Bohemku trošku podvádím. I když bych Ostravě samozřejmě nefandil, už jen svou přítomností na stadion bych se cítil nepatřičně. Rád se zajdu podívat na jakýkoli fotbal, ale tady jsem si to zakázal. Když tam bude hrát Bohemka, tak půjdu. To je jediná výjimka.
Pepa má v Ostravě první angažmá a vy, Ivane, máte s Ostravou taky spojené nějaké „poprvé“. První záskok a první let letadlem.
Ivan: Mám, to jste mi připomněla. Záskok byl v mém vysněném Realistickém divadle, kam jsem chtěl do angažmá. Dostal jsem nabídku do Šuškinových povídek, které režíroval Mirek Krobot. To bylo moje první setkání s Mirkem Krobotem a i na základě toho záskoku jsem pak dostal nabídku do angažmá. Na to, abych se naučil roli, jsem měl den a půl. Byla to spousta textu a poměrně dost složitého. V tom představení byl téměř celý soubor Realistického divadla, dvě třetiny z nich pamatovaly mého tátu, ještě když tam byl v angažmá. Odehrál jsem to dobře a to byla obrovská euforie, jedna z těch největších, co jsem v divadle zažil. Stalo se to v Ostravě na festivalu a nazpět jsme letěli letadlem. To byl rok 1987 a mně bylo jednadvacet.
Letos jste k ostravskému divadelnímu festivalu nafotil vizuál. Jak dlouho vás museli přemlouvat? Když jsem vám volala kvůli tomuto focení, vypadalo to, že nejste zrovna fanoušek fotografování.
Ivan: No nejsem, vůbec… Poprosili mě, abych byl letos tváří festivalu, a já jsem souhlasil, protože mám rád divadlo a ten festival je skvělej. Ale neznám moc herců, kteří by se rádi fotili. U hereček je to možná jiné.
Tak to je zvláštní, že jste si vybrali tohle povolání. Častěji narážím na to, že se herci neradi fotí a navíc jsou introverti. Funguje to tak, že se vám to na jevišti najednou přepne?
Ivan: Taky se považuju za introverta, i když jsem schopný být expresivní, ale jsem spíš stydlivý. Ten přechod, než se dostanu do toho, co mám zahrát, je vždycky docela bolestivý. Ale dělám to kvůli divadlu a kvůli filmu. Pro mě je důležité to dílo a promiňte, rozhovory a focení jsou takový přílepek, aby se o tom diváci dozvěděli.
Josef: Taky to nemám v oblibě, protože to jde asi proti lidské přirozenosti povídat si s někým a ten rozhovor zveřejňovat před spoustou lidí, kteří u toho nebyli. Snažím se užívat si to, což je na prd, když ten druhý není přítomný. Často se mi stává, že ten člověk neposlouchá, co mu říkám. Otevřu třeba nějaké téma a místo toho, abychom v něm pokračovali, on pokyne hlavou a jde zas někam úplně jinam. Nemám moc rád rozhovory, kde je dvacet otázek a jde se jedna po druhé. Mám pocit, že to pak není rozhovor, ale zpovídání.
Ivan: To jsi řekl dobře. Focení rád nemám, rozhovory už docela ano, pokud jsou dobré. Taky je tu ale bulvár. Ve chvíli, kdy je dobrá konstelace, třeba se i chcete otevřít a říkáte o sobě věci, které jsou pak pro čtenáře zajímavé, bulvár si z toho vykousne právě tohle. Vytvoří si rozhovor, který vypadá, že jste ho vedl s nimi, a udělá z toho kauzu na týden. To už se mi taky stalo. Takže to je taky otázka, do jaké míry se vlastně můžu v seriozním rozhovoru otevřít.
Dá se tomu nějak bránit?
Ivan: Dá se tomu bránit tím, že ty rozhovory jsou takové ne zcela otevřené.
Docela otevřený byl seriál Zkáza Dejvického divadla ze zákulisí, který se pohybuje na hraně mezi realitou a fikcí. Plno vtipů v něm vychází ze života skutečných herců. Co jste si tam dodal za sebe?
Ivan: Já jsem se spíš snažil některé věci odstraňovat. Řekli jsem si, že do toho půjdeme, ale za určitých podmínek, aby práce, kterou děláme, byla co nejlepší. Česká televize na to přistoupila a dostali jsme dost času na zkoušení, což je důležité. V rámci zkoušení zjistíte, jestli tu hranu, kdy se pohybujeme mezi pravdou a fikcí, můžeme překročit, jestli to funguje, nebo už je to třeba moc. Nejvíc se mi vybavuje pitka po představení s Jardou Pleslem, ze které pak vyjdu jako negativní nula, když se mě někdo ptá, jakou mám krevní skupinu. Takže ano, s Jardou jsme párkrát takhle někde zůstali a povídali si podobným způsobem.
A jste negativní nula?
Ivan: Víte, že nevím, jakou mám krevní skupinu? Vždycky si říkám, že jim to mám zadat, až mi budou brát krev. Je to důležité vědět, i o své rodině. Ty to víš? (obrací se na syna)
Josef: Vůbec.
Ivan: Vy to víte?
Já jsem pozitivní nula. V seriálu vás žádá lékař o fotku ihned poté, co jste u něj na nepříjemném vyšetření. To je taky z reality?
Ivan: Doktoři mě o fotku nežádají, většinou to pak dělají sestřičky. Ale když jdu někam s dětmi, třeba na sportovní akci, často se tím časem, který by měl být jen náš, profotím. To asi přispívá k tomu, že focení je pro mě problém.
Ono je to těžký, vás má každý rád.
Ivan: Já to chápu. Je to jeden z mnoha rozporů, který v sobě řeším. Na jednu stranu se nechci fotit, na druhou stranu tomu rozumím. Kdybych potkal Belmonda – ne že bych se s ním chtěl srovnávat – a měl možnost se s ním vyfotit, taky bych to udělal. To si vždycky připomenu a s těmi lidmi se vyfotím. Pokud je to v mezích slušnosti.
Josef: Občas tam chybí empatie a uvědomění si, že to není služba a samozřejmost, ale zásah do úplně obyčejného života. Někteří lidé jsou slušní a chápou, že to pro tátu není radostná událost takhle se fotit, zvlášť když je tam s celou rodinou, a pak jsou lidi, kteří jsou velmi přímí a v podstatě nás už berou jako konzumní automat na cokoli, včetně fotek. Záleží na přístupu.
V jednom rozhovoru jste se přiznal k hypochondrii a častým návštěvám lékařů. Vás doktoři po vyšetřeních nežádají o fotky?
Josef: Určitě ne tak jak tátu, ale už se mi to párkrát stalo. Nedávno jsem byl na odběrech krve, a přestože mi nebývá mdlo, byl asi špatný tlak a cítil jsem se na omdlení. Do toho se kolem mě seběhly velmi intenzivní sestřičky a fotily si mě. Když jsem tu fotku pak viděl, vypadalo to, že jsem nebyl na odběrech, ale že jsem si tam dával heroin.
Tak snad z toho bulvár neudělá kauzu…
Text: Alena Gurin Stará
Foto: Matúš Tóth
Styling: Jirka Hofbauer
Make-up: Soňa Šajdáková
Vlasy: Michal Houška / newyou.cz
Asistent fotografa: Šimon Gut
Produkce: Roxy Teslychko
