O své dávno zesnulé pečují, jakoby dále žili mezi nimi. Krom základních potřeb si můžou mrtví dopřát třeba své oblíbené cigarety třicet let po smrti s vnukem, kterého doslova jakživ neviděli.
Pro horský národ Torajů žijících v indonéské Sulawesi je smrt jen milníkem na dlouhé spirituální cestě vedoucí k posmrtnému životu. Přestane-li jejich blízký dýchat a tedy žít, nakládají s ním spíše jako s těžce nemocným než mrtvým.
Torajové totiž věří, že k tomu, aby zesnulý opravdu opustil náš pozemský svět, je zapotřebí obětovat vzácného vodního buvola při okázalé pohřební slavnosti. Dokud buvol, který má za úkol převézt ducha zemřelého do posmrtného života, nevypustí poslední dech, duše nebožtíka se bude neustále potulovat okolo svého těla.
Pořídit takového buvola si nemůže dovolit jen tak někdo a tak jsou ostatky opečovávané doma mezi živými klidně i několik let, dokud rodina nenašetří na ono rohaté zvíře. Čím víc a vzácnějších jich je, tím líp, ale cena za jednoho takového průměrného buvola se pohybuje okolo 50 tisíc dolarů.
Mezitím jsou mrtví převlékáni, krmeni a všelijak občerstvováni. Sušené byliny se postarají o nepříjemný zápach až do dne pohřbu. V rakvi budou se zesnulým ležet jeho oblíbené nebo pro správné posmrtné fungování důležité věci – jako např. mobil Nokia a dioptrické brýle.
Pohřbem se zesnulým dědečkem ale neloučíte. Jednou za rok až tři Torajové pořádají rituál „Ma’nene“ („péče o předky“), kdy jsou mrtví znovu vyjmuti z hrobů, umyti, převléknuti a spolu se svými živými se zúčastní rodinné sešlosti. Po slavnosti se pak vrátí zpátky k „věčnému spánku“.
Jan Králík
