Jak jsem šel do kina na Barbie

Všichni mluví o Barbie. I Google přidal k výsledkům vyhledávání slova Barbie vodopád růžových hvězdiček. A Barbie útočí i z míst, kde byste to nečekali. A tak jsem se rozhodl, že se na ten růžový zázrak dojdu podívat do kina a dám mu přednost před Oppenheimerem. Jak to dopadlo?

Můj vztah k růžové barvě je na čtyřicetiletého muže nezvykle kladný. Nevím proč, ale mám pocit, že mi růžová tak nějak sluší. Ne ta prasečí, ale lehce starorůžová. Nedávno jsem dokonce utratil několik tisíc korun za těžkogramážovou růžovou mikinu od AMI Paris, která mi visí doma ve skříni. Jednoduše jsem ještě nenašel příležitost, kam bych ji vynesl. Abyste rozuměli, nerad bych riskoval její potřísnění kafem, svíčkovou, borůvkovou omáčkou nebo bahnem z pacek skotačícího psa. A jelikož chvíle, kdy opouštím byt při jiné příležitosti, než je venčení whippeta a žraní po fancy šmenci bistrech, jsou vcelku vzácné, těžkogramážová mikina ještě nedostala svou příležitost. Nevynesl jsem ji ani předevčírem, kdy jsem se odhodlal jít do kina na film Barbie. Mimochodem, také vám to jméno víc než plastovou panenku od Matela evokuje nacistického Hauptsturmführera Klause Barbieho? Mám to tak od chvíle, kdy jsem viděl film Milionový závod a… No nic, tím se dostávám k tomu, že mám rád filmy. Hodně rád. A hodně jsem jich už viděl. Svůj předvčerejší zážitek z filmu Grety Gerwig však rozdýchávám doteď. Jsem nesmírně šťastný, že jsem odolal marketingovému pokušení a tu mikinu si do kina nevzal. Po zhlédnutí filmu bych ji totiž ze sebe musel okamžitě servat, demonstrativně podpálit a domů odejít nahý. Ale zpět na začátek, kdy byl pocit z filmu Barbie ještě růžový…

Trailer byl skvělý a nemohl jsem se dočkat, až film uvidím celý. Dokonce jsem patřil do té skupiny jedinců, kteří mu dali přednost před Oppenheimerem. Nevím, ale hodinu a půl se dívat na Margot Robbie mi po únavném dni připadalo vcelku snesitelnější, než tři hodiny sledovat Cilliana Murphyho a jeho pohled do prázdna. Marketingová kampaň tvůrců Barbie tomu ostatně dost napomáhala, stejně jako hodnocení nelítostných uživatelů databáze ČSFD, kteří filmu dali neskutečných 76 %. Wow. Kdo by to čekal? Mělo mě ovšem varovat nadšené hodnocení Barbie od čtenářek časopisu Heroine, ale o tom později…

Je neděle, 18:45 a já pomalu ale jistě přicházím do Cinema City v obchodním centru Flora. Byl jsem tu tento měsíc už několikrát, ale tolik lidí jsem tu ještě neviděl. Když zapátrám v paměti, podobný dav, který zaměstnance donutil krom robotických kiosků otevřít i staré dobré pokladny, jsem tu naposledy zažil, když šel do kina dokument o Karlu Gottovi. Mnoho z diváků dokonce obléklo růžovou a marně hledá velký papírový box, ve kterém by se mohli vyfotit. Přemýšlím, kolik uvědomělých hipsterů z Letné pro tuto příležitost navštívilo stránky čínského Aliexperessu a nechalo si přes půl světa poslat růžové tričko se štrasem za 3 dolary. To už se však dostávám na řadu a začínám se hádat s pokladní, která mi odmítá prodat místo sousedící s mezerou, protože sál je plně obsazen. Má sociální fóbie nabírá na obrátkách, ale o to víc chci tuhle růžovou věc vidět! Hned!

Usedám do poslední řady největšího sálu a pozoruji cvrkot kolem. Zamilované párečky se krmí popcornem, vidím několik flitrovaných homosexuálů, nezvykle ustrojených lesbiček a… Vlastně tuhle popisnou větu zkraťme a možná úplně vymažme, neboť nechci mít oplétačky s morální policií. Prostě jsou v sále samé krásné individuality mnoha genderů a barev. To by mohlo pro představu stačit. Ještě před tím, než Barbie začne, běží na plátně trailer ke Kazmovu filmu. Myslel jsem, že šlo o podvod? Vážně si někdo myslí, že mě dostane do kina, aby mi po pěti minutách oznámil, že těch 300 korun za lístek jsem vyhodil do vzduchu? Nikdy!

A pak začal film Barbie. Prvních pár minut bylo roztomilých, vtipných a propracovaných. Marně jsem v domečku Barbie hledal džbánek firmy Klimchi, jejichž PR mi za uplynulý týden napsala 3 maily o tom, že se jejich skleněný produkt ve filmu objevil. Zato si všímám kabelky Chanel, toustovače Smeg… Margot Robbie je krásná, Ryan Gosling s blond přelivem tak trochu nechutný. Vidím morbidně obézní Barbie, černošskou Barbie, mentálně zaostalou Barbie, vidím asijského Kena, vidím Kenova homosexuálního kamaráda a… začínám se nudit. Ukrutně se nudím. Ten slibný scénář, kdy Barbie a Ken odjíždí do reálného světa, se zdál tak nápaditý a… Koukám kolem sebe a přemýšlím, že odejdu. Bojím se ale, že početná skupina zfanatizovaných diváků oděných do růžové mi to neodpustí a já sál opustím s fialovými podlitinami. Jak se však rozkoukávám, nejsem v tom sám. Lidé znuděně pročítají zprávy na mobilu, mlsně koukají po popcornu sousedů a vysílají na sebe soustrastné pohledy. Začínám být alergický na slovo patriarchát. Ještě jednou ho uslyším a vyzvracím ty nachos za 289 Kč. Film končí. Diváci odcházejí. Usmívají se a ve svých růžových oblečcích míří k domovům, zdá se že příjemně obohaceni.

Já po příchodu domů stále přemýšlím o tom, jak snadno jsem se nechal ovlivnit marketingem. Zadávám do Google heslo „Barbie“ a na obrazovce mi probleskne několik růžových hvězdiček. Dopr… už i Google? Stahuji plakát k filmu a umisťuji do instastories znechucený recenzní post vyzdvihující geniální marketing a upozorňující na debilitu filmu. Jsem v tom sám, tážu se? Následné reakce mi napovídají, že ne. Po hodině je to 50:2… Píší mi muži, ženy, gayové, lesby i další gendery. Píši mi lidé, kteří mi nikdy nenapsali. Většinou znechuceni z opěvovaného příběhu o Barbie. Prosím, vysvětlí mi někdo, jak film na ČSFD získal tak pozitivní hodnocení?

Ještě jednou hledám instapost časopisu Heroine a začítám se do komentářů. „Jsem nadšená, ze zpracování i myšlenky“ (Ono to mělo myšlenku?), „Skvělej feministickej film, kterej nefňuká a nadsazuje to, v čem žijeme“ (Feministický film někdy fňukal?), „Mile překvapil, pobavil, dojal.“ (Dojal? Viděli jsme stejný film???) „Film bez pochyby obsahoval i klišé, která se bohužel dala očekávat, ale dovolila bych si nesouhlasit s tím, že je úplně bez poselství. Například to, že se hlavní hrdinka rozhodla pro život ve skutečném imperfektním světě, podle mého neznamená, že by se s patriarchálním systémem nějak sžila – naopak, zvolila možnost bojovat dál za svoji vizi reálného světa, byť měla možnost zůstat ve své umělé, ale dokonalé bublině. Vidím to jako určitou emancipaci Barbie, která se stává člověkem a posouvá se tam dál za perfektní tělo – a perfektní všechno ostatní.“ (Přinesl by mi někdo výkladový slovník, prosím?)

Marketingová masírka neutichá. Včera mi v mailu přistála tisková zpráva, že film Barbie zvýšil celosvětový hlad po značce Chanel. Na Google zaznamenali nárůst hledání výrazu „Vintage Chenel necklace“ o 3000 % a výrazu „Caviar quilted Chanel pink“ dokonce o 6700 %. OMG! PR žena mi nabízí rozhovor s majitelem sklárny Klimchi na téma, jak se mu podařilo dostat svůj džbán do filmu. Vlastně by mě spíš zajímalo, jestli jeho umístění zpětně nelituje? Zaznamenávám však i pozitiva. Rating na ČSFD za den spadl o procento a objevily se i negativní recenze. Americká aktivistka Candace Owens označila film Barbie za antimužský. „Každá mužská postava je buď idiot, fanatik, nebo ubohý ztroskotanec. Kdyby se role obrátily a mužský režisér natočil film o tom, jak jsou všechny ženy hysterické, neurotické, zlatokopky a čarodějnice, byl by – zcela oprávněně – odsouzen jako hluboce urážlivý a sexistický. “ Amen sestro, díky, že to někdo řekl nahlas.

Co říci závěrem? Jděte na Oppenheimera! Nebo si kupte lístek na Kazmův film. Větší podvod než Barbie to rozhodně nebude…

Petr Jansa

Jak jsem šel do kina na Barbie

Komentáře

Podobné příspěvky