Jedenadvacetiletý portugalský běžec se zapsal do dějin olympijských her poněkud nešťastným způsobem. Po legendárním athénském poslu Feidippidésovi se stal dalším vytrvalostním běžcem, který svému výkonu obětoval život.
Se slovy – „Zvítězili jsme“ doběhl roku 490 př. n. l. po vítězství nad Peršany v bitvě u Marathónu řecký posel Feidippidés. O pár momentů později padl vyčerpáním k zemi a zemřel. Na uctění bájného výkonu byl maratonský běh o vzdálenosti 42,195 kilometrů roku 1896 zařazen do programu prvních olympijských her.
Nedlouhých šestnáct let pak trvalo než se v červenci roku 1912 udála první novodobá olympijská fatalita a to právě při maratónu. Obětí byl portugalský tesař Francisco Lázaro, který před startem údajně prohlásil větu „Buď vyhraju, nebo zemřu.“ Dvaceti jedna letému běžci se bohužel splnilo to druhé. K nešťastné smrti si přispěl sám.
Když ve Stockholmu, kde se hry konaly, na třicátém kilometru zkolaboval, naměřil mu přivolaný lékař tělesnou teplotu 41 stupňů celsia. Lázaro zemřel o pár hodin v nemocnici – zpočátku se myslelo, že příčinou smrti byla silná dehydratace v horký den.
Později se však přišlo na to, že Francisco se ve snaze zabránit spáleninám od slunce a vylepšení celkového výkonu (doufal totiž, že se nebude příliš potit) celý pomazal zvířecím lojem. Tuk skutečně zabránil pocení, ale i přirozenému balancování tělních tekutin a přispěl tak k fatální elektrolytické nerovnováze.
O pár týdnů později se na olympijském stadionu konala vzpomínková akce za zemřelého atleta, který v domácím Portugalsku vyhrál celkově tři národní maratóny. Události se zúčastnilo 23 tisíc lidí.
Jan Králík
