Pravidla. Provázejí nás životem, udržují náš směr ve správných kolejích, nenechají nás udělat chybu. Po všech stránkách je dobře, že existují… jinak by nebylo co porušovat. Když se totiž zavedené normy poruší, posunou, překročí, uvolní se ventil kreativity a pak může vzniknout něco úžasného. Přesně tak tvoří český klavírista Tomáš Kačo, jehož koncerty jsou pokaždé jiné. A právě jinakost je síla, která podle tohoto talentovaného hudebníka odlišuje řemeslo od umění.
Co pro vás znamená hudba? Radost?
To je, jako kdybyste se zeptala, co pro mě znamená žít. Není to jenom radost nebo jenom smutek, je to mix různých emocí. Smět být s hudbou na světě vnímám jako boží požehnání.
Vzpomenete si, kdy jste v sobě tuhle vášeň objevil?
Já jsem se do hudby zamiloval vlastně až později. Když jsem v pěti letech začal hrát na klavír, tak jsem hudbu nijak zvlášť rád neměl. Ne každé dítě chce denně hodiny cvičit. A jestli vám někdo bude tvrdit, že na piano v tomto věku cvičí proto, že ho to baví, tak je něco špatně. (Smích.) Sílu hudby, její hlubší význam, jsem začal vnímat až tak v patnácti, když jsem měl už trochu rozumu.
Kdo vás poprvé přiměl sedět u klavíru?
Za všechno může táta. Posadil mě ke klavíru a chtěl, abych na něj cvičil. Tedy on mě naučil jenom tři akordy třemi prsty. Není pianista, uměl jenom toto – a já jsem se je kupodivu naučil velmi rychle a pak už jsem jenom „stahoval“ písničky a zkoušel vyťukávat, co jsem znal, podle sluchu. Mé hudební začátky byly založeny na svobodě. Neměl jsem žádné hranice, žádná pravidla. Platilo pouze jediné: nauč se, co slyšíš.
A až pak přišla ZUŠ a opravdová pravidla. Nesvazovala vás?
Samozřejmě, že ano. Pravidla vás vždycky omezují. Ale třeba Stravinskij říkal, že bez pravidel by nebyl schopen složit to, co skládá. Ty velké symfonie atd. Že jej ta pravidla naopak inspirují.
A vás?
Mě ne. Jsem typ člověka, který rád pravidla narušuje. Není špatné pravidla ctít, ale abyste překročil vlastní hranici, musíte vystoupit ze zajetých kolejí. Bach, Mozart, Beethoven, ti všichni byli vlastně raubíři staré doby… Každé pravidlo se snažím nějak nabourat, protože mě po čase začne nudit. Studoval jsem klasiku, ale ten svět byl tak zakrabičkovaný a lidé tak vymezeni, že mě to strašně stahovalo. Potřeboval jsem se dostat někam dál, hudba by neměla mít žádné hranice. Je spousta muzikantů, kteří se věnují jen jednomu hudebnímu žánru a hodně z nich jiný styl hudby odsuzuje. I já jsem mezi ně dlouho patřil. Všechno, co nemělo parametry Chopinovy balady nebo koncertu Franze Liszta, pro mě nemělo žádnou úroveň. Což je samozřejmě špatně, jak vím dnes. Neodsuzuji pop z rádia jen proto, že jsou to tři akordy na čtyři nástroje s jednoduchým textem a trvá tři minuty. Je to prostě otázka času a zkušeností.
Byl nějaký moment, který to změnil?
Nejspíš Berklee College. Tam se pop tvořil hodně, rozebíral se do hloubky, což jsem do té doby netušil, že vůbec lze. Amerika obecně mi otevřela oči.
Muselo to být úlevné dostat se do světa, který nemá tolik předsudků a v tvůrčím světě mizejí hranice…
Amerika je jako jiná planeta. Zvlášť pro člověka z malého města… Třeba New York je divočina, připadáte si jako ve filmu, všechny ty ulice a mrakodrapy… Je to úplně jiný pocit, jiná energie než třeba v Praze. Dokud nevycestujete a nemáte srovnání, nevíte, že to jde jinak. Že můžou na všechno existovat různé úhly pohledu. A právě na Berklee jsem dělal několik různých hudebních žánrů najednou. Od rocku přes pop po latinskoamerické styly. A to mi otevřelo oči.
Jaký byl pocit zaplnit Carnegie Hall?
Když jsem byl v zákulisí, měl jsem strašnou trému. Ale jak jsem usedl za piano a začal hrát, tak to ze mě spadlo. To už jsem byl uzavřen ve svém hudebním světě, kde jsem se napojoval na svoje síly, na ty energie. Asi v půlce koncertu mě přepadla lítost, že už bude vlastně za chvilku konec, že za chvíli dohraju. Říkal jsem si: udělej to delší… Moje koncerty jsou založeny do značné míry na improvizaci a jejich délka se odvíjí od momentální nálady. Tak jsem se tam rozjel, hrál jsem přes hodinu a ten čas strašně rychle utekl. A užil jsem si to.
A co přišlo pak, poté co jste v Carnegie dosáhl na vrchol? Neměl jste trošku pocit prázdnoty?
Trvalo mi asi měsíc, než mi došlo, že jsem tam hrál. Pak jsem měl chvíli pochybnosti, co dál, ale netrvaly ani den. Protože těch dalších met ohledně koncertních síní, orchestrů, lidí, se kterými bych chtěl spolupracovat, těch je nevyčerpatelné množství. Hudební scéna je prostě obrovská.
Zmínil jste napojení na své síly, máte nějaký rituál, který vám pomáhá?
Ne, ale soustředím veškerou energii na výkon. A také se snažím připomenout si, odkud pocházím. Vrátím se do Nového Jičína, do toho jednoho pokoje, kde nás bylo dvanáct. Žili jsme úplně obyčejný život a tenkrát mi to přišlo normální. Když se dnes na to podívám zpětně, tak je mi na jednu stranu smutno, na druhou stranu jsem hrozně hrdý na rodiče, jak to s námi dokázali. Tam se vždycky snažím dostat, protože dneska už vím, že pramen toho „něčeho“, co lidi na mojí hudbě baví, leží právě v mém dětství.
Je to silný příběh a musel jste mít pevnou vůli.
Každý máme svoje poslání. To svoje jsem si uvědomil asi v patnácti, kdy mi došlo, že chci něco změnit. Nevěděl jsem přesně co, ale cítil jsem nějakou energii, která mě poháněla. Někdo shora si mě vybral, abych byl tím nástrojem, který tady něco zanechá. Nejdřív jsem nevěděl přesně co, ale věděl jsem, že nechci žít jako moji rodiče, aby se ke mně lidé nechovali tak jako k nim. A když se to povedlo, chtěl jsem pomoct motivovat svoje sourozence. A teď bych chtěl změnit celý svět… Ve vnímání, v předsudcích, aby se lidé k sobě chovali líp, nevnímali se jen přes rasu, pohlaví nebo bohatství, ale hodnotili se tím, jak dobří jsou lidé.
Většinu času trávíte v Los Angeles, ale tady máte velkou rodinu. Kde je pro vás doma?
Je to tak půl napůl, Česko i USA. Manželka Grace je Američanka, skládá texty a zpívá. Teď jsme společně vytvořili písničku, která se bude příští jaro hrát v katedrále sv. Víta na ZUŠ Open. Pracovně se jmenuje Modlitba pro budoucnost.
Malíři, fotografové, spisovatelé často užívají hudbu, když chtějí vyladit tvořivého ducha. Čím se ladíte vy?
Taky hudbou. Ale je to různorodé. Rád poslouchám klasiku. Když jsem teď jel do ve Volvu do Ústí, pouštěl jsem si Keitha Jarretta. To je můj oblíbený klavírista, jeho koncert mě vždycky vyladí. On je do hudby taky hodně ponořený… až tak, že se z toho zbláznil. Já se snažím najít balanc. Na pódiu vás to samozřejmě pohltí, ale když je po všem, měl by se z toho člověk hned dostat, aby nezabředl do nějakých nebezpečných zatáček…
Existuje návod na tvůrčí udržitelnost? Aby to člověku vydrželo a nedostával se do těch zatáček?
Každého asi inspiruje a motivuje něco jiného. Jsou měsíce, kdy nic nefunguje, kdy ta tvůrčí vlna není aktivní. Nic vás nenapadá, nic se vám nelíbí, všechno stojí za houby. A pak přijde období, kdy to z člověka jen srší. Ale jsem asi ještě moc mladý, abych plně chápal, jak to funguje.
Která z emocí vás inspiruje nejvíc?
Smutek a bolest.
Nestojí za tím ten váš pohádkový příběh? Byl byste tak dobrý, kdybyste neměl tak silnou motivaci?
Nemyslím si, že bolest je podmínkou tvoření. Klíč je v tom, aby se člověk v nějaké té emoci našel. Já jsem se našel v tom „smutku“, který nějakým způsobem vznikl v mém dětství… Jakmile to člověk najde a dokáže pojmenovat, má vyhráno. Pak už nemusí dál hledat, ví, kdo je. A v tom je ta největší síla. Možná je to klišé, ale opravdu to tak funguje. Jakmile najdete svůj hlas jako umělec, máte z velké části vyhráno. Právě jinakost je silou, která vás odlišuje od ostatních, takže v tom je ten klíč: najít svou sílu.
Které hudební žánry mimo klasiku vás oslovily a jak si vás našel jazz? Taky na škole?
Já jsem si ho našel sám – tím, že jsem odmalička improvizoval. Začalo to přirozeně zacházet do jazzových postupů, aniž bych věděl, co slovo jazz znamená. To jsem zjistil až na konzervatoři, kde jsem začal objevovat konkrétní nahrávky s Oscarem Petersonem a dalšími. Z ostatních žánrů mě baví pop a mainstreamová hudba. Snažím se poslouchat, inspirovat se, včetně současné muziky – Ed Sheeran, Sia a všichni ti, kdo teď „frčí“. Baví mě jejich tvorbu analyzovat. Člověk si říká, že je to jednoduché – ale pak zjistíte, že i když umíte zahrát milion not, je těžké složit něco, co bude chtít poslouchat celý svět.
Která setkání s těmi, koho jste na své cestě z malého města potkal, byla nejdůležitější?
Na konzervatoři to byl pan profesor Pavel Motloch, kdo mě vtáhl do světa klasické hudby. Obdivoval jsem ho, on pořád jen četl a mluvil jako ze starých dob. Naučil mě k lásce k hudbě. Na AMU paní profesorka Noemi Zárubová, která mi pomohla nevzdat šanci jít na Berklee. I když mě přijali, bylo třeba prokázat, že mám na studium a život tam dost financí. Což jsem neměl a pomalu jsem se smiřoval s tím, že z toho nic nebude. A právě paní profesorka Zárubová mě podpořila, podržela a motivovala, abychom zkusili kontaktovat nadace, mecenáše…
Říkáte, že rád porušujete pravidla, jak je to s řízením?
Jsem velmi zodpovědný. Kupodivu nemám rád rychlou jízdu. Když se při prezentacích automobilky vychloubají, jak rychle se jejich auto dostane z nuly na sto, já si říkám: A koho to zajímá? Kde se tady potřebujete okamžitě dostat z nuly na sto? Ani v Americe to nikdy nepoužiji, tak se tomu vždycky směji. Jsem prostě zodpovědný řidič, který má rád bezpečnou jízdu. Je to jedno z mála odvětví, kde ctím pravidla. Tady jsou namístě.
Co vy a Volvo? Jak se vám v něm jezdí?
Mám pocit, jako kdybych seděl v první třídě Asiana Airlines! Dokonce lepší. Je to hodně luxusní a hlavně bezpečný pocit. Mám tahle auta rád, cítím se v nich bezpečněji. Nikdy jsem XC90 v minulosti neřídil a musím říct, že mě opravdu zaujala. Smysl pro detail, tradice propojená s moderní technologií… To je přesně můj styl, v tom se cítím jako doma. Je to, jako když jsem v Carnegie Hall hrál Chopinovo téma a přetvářel ho do svých improvizací. I proto mi partnerství s Volvem tak vyhovuje.
Petra Doležalová
