Jak se ikona stříbrného plátna stala symbolem nejvyhledávanějších sběratelských hodinek dneška? Hodinek, které se v loňském roce po velkém boji vydražily za rekordních 390 milionů korun.

Paul Newman se navzdory velmi neteatrálnímu jménu (jak zní českým uším „Pavel Novák“?) otiskl do našich pamětí svými excelentními výkony v mnoha filmech, které jsme hltali už v dobách klasických promítaček a černobílých televizí. Málokdo z našinců to tehdy tušil, protože se z určitých důvodů taktně zamlčovalo, že „Frajer Luke“ pochází jednou nohou od nás – jeho maminka byla ze Slovenska. Jestli a jak velký měl na jeho pozdější život a úspěchy vliv právě jeho původ, je těžké spekulovat, ale dítě je obrazem svých rodičů. Paul jich vytvořil bezpočet a ne vždy to byly obrazy úplně lichotivé – jako Biliárový král se sice na začátku své kariéry představil v sympatické roli hráče kulečníku, který udělá vše pro to, aby zvítězil nejen nad svým úhlavním soupeřem, ale zejména nad svým pokaženým životem, ovšem už o tři roky později se z něj v moderním westernu Hud stává mladý texaský farmář, jemuž skvěle padne označení „pěknej hajzl“. Morálně pokřivené a za hranou zákona se pohybující, ale přesto svým rebelstvím sympatické antihrdiny, z nichž asi nejznámější je Butch Cassidy, hrál pak prakticky pořád. Nic však nebylo vzdálenější skutečnosti, byl to pravý opak – Paul Newman byl po celý svůj život morálním a charakterním mužem. A není to žádná prázdná fráze. Se svou první a jedinou manželkou Jane Woodwardovou spolu žili celé půlstoletí až do Paulovy smrti v roce 2008. Jako řečník a politický aktivista se Paul ocitl na legendárním seznamu prezidenta Richarda Nixona na 19. místě jeho největších nepřátel, a to hlavně za hlasité projevy nesouhlasu s angažmá USA ve válce ve Vietnamu.

Nejvíc se však v téhle oblasti zapsal neokázalým mecenášstvím a filantropií. V roce 2007 věnoval své alma mater (umělecké vysoké škole Kenyon College v Ohiu) deset milionů dolarů, což byl zřejmě poslední z dlouhé řady podobných počinů od roku 1982, kdy se jím spoluzaložená značka Newman´s Own stala neočekávaně velmi populární. Dodnes z jejích výdělků na různé charitativní účely odešlo přes 300 milionů dolarů. Že altruismus není jen smrtelně vážná věc, ukázal Paul při založení tábora pro vážně a nevyléčitelně nemocné děti, který nazval Hole in the Wall Gang Camp, tedy Tábor gangu z díry ve zdi podle filmu Butch Cassidy a Sundance Kid. Také svoje paměti o charitativních aktivitách, které sepsal se svým přítelem a obchodním partnerem A. E. Hotchnerem, pojmenoval výstižně, leč neotřele: Shameless Exploitation in Pursuit of the Common Good – The Madcap Business Adventure by the Truly Oddest Couple (Nemravné vykořisťování ve jménu obecného blaha – šílené podnikatelské dobrodružství té skutečně nejdivnější dvojice).

Během jeho dlouhé kariéry coby hvězdy stříbrného plátna se mu nikdy nepodařilo to, co tolika jiným. Nevyhořel, nežil naplno a nezemřel, aby po sobě zanechal dojemně krásnou mrtvolu – jako James Dean. Ani se nepoddal svému hereckému obrazu a nestala se z něj tělnatá, zapšklá a nemohoucí celebrita – jako třeba z Marlona Branda. A taky nikomu bezcitně neodloudil ženu – jako Steve McQueen. Byl prostě decentní a pokorný, jako kdyby svoji osobnost dovedně rozebral na dva kusy, přičemž pudovému freudovskému „id“ nechal volné pole působnosti na plátně, ale jinak ho jeho morální „super-ego“ drželo v životě nohama i charakterem stále pevně na zemi. Vedle herectví se tak agresivnější stránky projevovaly v další z jeho vášní – v závodních autech. Čímž se dostáváme i k hodinkám.

K závodění se poprvé dostal v roce 1969 při natáčení filmu Vítězství (Winning). Nezbytným tréninkem na roli to ovšem neskončilo a o dva roky později začal skutečně závodit na soutěžích SCCA – Amerického klubu sportovních vozů. Šlo mu to stejně dobře jako u filmu a záhy přesedlal do vytrvalostní kategorie, což korunoval celkově druhým místem (ve své třídě ovšem prvním) v Porsche 935 na Le Mans v roce 1979. V osmdesátých a devadesátých letech jezdil za stáj Bob Sharp Racing a v roce 1995 se stal nejstarším jezdcem, který vyhrál ve své třídě na závodech 24 hodin v Daytoně. A díky tomuto vítězství se na jeho zápěstí objevily i jedny legendární hodinky.

Ale vraťme se o třicet let nazpět, kdy se k vytrvalostním závodům dostává hodinkářská firma Rolex coby oficiální časomíra závodů ve floridské Daytoně i francouzském Le Mans. Pohnutky k tomuto kroku byly tehdy jasné a logické. V šedesátých letech slavil Rolex úspěchy se třemi ikonickými počiny: Submariner – nejznámější potápěčské hodinky, GMT-Master – první hodinky pro piloty se zobrazením více časových pásem, a Explorer, které na ruce šerpy Tenzinga jako první dosáhly vrcholu Mount Everestu. Jak si zřejmě všiml každý zaujatější pozorovatel, filosofií Rolexu bylo dosáhnout nadvlády svých sportovních hodinek ve všech disciplínách. Jenže ne všechno šlapalo jako hodinky. Po nezávislém testování si totiž tehdy NASA nevybrala za svoji oficiální časomíru značku Rolex, nýbrž Omega. A problémy, které před značkou Rolex stály, byly ještě hlubší a starší, týkaly se několika předchozích modelů. Ani Rolex ref. č. 3529 ani ref. č. 6234 nesplnily původní naděje a očekávání – nestaly se vyhledávanými hodinkami a nevstoupily do pomyslné síně slávy, jako se to podařilo jiným modelům. Vyšší popularitě a prodejům nepomohlo ani to, že se Rolex ref. č. 6238 objevily na zápěstí Jamese Bonda, ačkoli v tom svou negativní roli může hrát i skutečnost, že se jednalo o díl V tajné službě Jejího Veličenstva s Georgem Lazenbym, vůbec nejméně oblíbeným Bondem (nejen) těch dob.

V roce 1963 představil Rolex model Cosmograph, ref. č. 6239, u kterého byla tachometrická stupnice přemístěna z číselníku na ocelovou lunetu hodinek ve stylu Omega Speedmaster CK2915. O rok později byl představen model 6241 – jednalo se prakticky o jedny a ty samé hodinky, jen luneta již nebyla z oceli, nýbrž ze žlutého zlata. Právě tenhle model se stal velmi populárním mezi závodníky a brzy se mu podle floridské pláže oblíbené právě mezi automobilovými jezdci začalo říkat Daytona.

Ve snaze vtisknout hodinkám určitý závodnický charakter přišel Rolex za pomoci svého návrháře Singera s unikátními „exotickými“ číselníky, které byly tříbarevné a trojrozměrné s vyvýšenou středovou částí, která byla v kontrastu se zapuštěnými malými číselníky, kde jsou jednotlivé dílky stupnice čtvercové s rovným „ocáskem“. Někteří recenzenti v tom spatřovali kubistický symbol spermie.

Na počátku se tyhle číselníky ukázaly být katastrofou. Jak říká historik hodinek Osvaldo Patrizzi: „V té době museli prodejci dostávat číselníky navíc, aby když se zákazníkovi nějaký nelíbil, mohli mu ho na místě vyměnit. To se týkalo právě těchto tehdy nových, exotických číselníků, protože lidem přišly příliš chaotické nebo prostě divné a ujeté.“

Jak se ale z takové katastrofy nakonec mohly stát ikonické, nejznámější a nejvyhledávanější hodinky dneška? Odpověď nás samozřejmě vrací zpátky k modrookému herci, filantropovi a závodnímu jezdci Paulu Newmanovi.  A taky k italským sběratelům hodinek, kteří exotické Daytony překřtili v osmdesátých letech Newmanovým jménem. On sám ale začal první ocelovou „exotiku“ ref. č. 6239 nosit už v roce 1969 během propagačního turné k filmu Vítězství. A stejně jako posléze propadl závodění i ve skutečném životě, začal se zajímat o spolehlivé hodinky s kvalitními stopkami. Rolex Daytona se ukázaly být (nejen) pro něj tím ideálním modelem, protože měly na rozdíl od svého největšího konkurenta Omega Speedmaster dvanáctihodinový sčítač, který byl pro vytrvalostní závody zásadní.

Proč si vybral právě exotické Daytony, není dodnes úplně jasné, ale prý to byla jeho žena Joanne Woodwardová, která mu je vybrala a koupila jako dárek. Cestu ke slávě tak někdy způsobí pohnutky zcela nezávažné až úsměvné, jako je čísi svérázný vkus nebo jen fakt, že exotický číselník s mixem živých barev vám prostě náhodou zrovna padne do oka. Newman je nikdy nenosil s originálním ocelovým řemínkem, nýbrž s tlustým černým koženým řemenem, což byla jakási jeho „osobní značka“, s níž se poprvé objevil i v roce 1972 na závodech v Daytoně. Od té doby se z nich stala nerozlučná dvojice. Která postupem času nabírala na popularitě a legendárnosti, o čemž svědčí i nesčetné množství fotografií z následujících téměř čtyř desetiletí. A na všech je vidět ruka ozdobená tímhle hodinkářským klenotem. Newmanova láska k Rolexům vydržela až do úplného konce. Jako poslední si vybral model s bílým číselníkem Daytona Zenith.

Exotické číselníky, kterým se už neřeklo jinak než Paul Newman, se přestaly vyrábět po skončení modelů ref. č. 6236 a 6265, ačkoli se dá namítat, že základní barevná schémata těchto číselníků se promítají i do současných daytonek. V souvislosti s tím je dlužno dodat, že dnes velmi drahý model s pandím číselníkem (dvoubarevná varianta exotiky, která se začala vyrábět v roce 1970, s bílým číselníkem a černými podčíselníky, takže hodinky připomínaly medvídka pandu) nebo vzácné (v odhadovaném počtu asi 20 existujících exemplářů) daytonky s černým číselníkem a signaturou ROC neměl Paul Newqman nikdy na ruce, i když se jim ještě dnes přezdívá „Daytona s Newmanovým číselníkem“.

Přestože mezi Paulem Newmanem a značkou Rolex nikdy neexistovalo formální partnerství, identity obou byly pevně svázány jednou věcí – automobilovými závody. A také ženou, kterou miloval a která mu kdysi ozdobila zápěstí neortodoxními hodinkami, které nešly příliš na odbyt, za což jsou jí Švýcaři určitě dodnes vděční.

Radek Kovanda

Komentáře