Titulkem – jistě nevhodně a neuctivě dvojsmyslným – samozřejmě narážím na sebeupálení studenta Jana Palacha, který chtěl před padesáti lety vyburcovat československou společnost k činu proti její vlastní slabosti a morálnímu úpadku. Dnes už víme, že se to tehdy nepovedlo. Aktuální připomínka tohoto výročí, naštěstí již minulá, přesněji řečeno její inscenace, také ukázala proč se to nepovedlo.
V Česku se dnes vše důležité děje jako mediální kampaň. Podezření, že média, především ta česká, jsou z principu kampaňovitá, prozatím nechme stranou. Kdeco si žádá speciální vysílání, zevrubné historické exkurze a hlavně: zpřítomnění emocí. O emoce, emotainment, jde především. Palachovo výročí bylo v tomto směru vytěženo dokonale, vždyť jenom Česká televize měla v den D v hlavní zpravodajské relaci naživo v akci hned čtyři (!) reportéry-moderátory-svědky včetně klíčového stand-upu od Palachova hrobu (škoda jen, že záběr na opravovaný domek Palachových ve Všetatech byl beze svědka). Z obrazovky byla cítit dojemná a nostalgická antikomunistická nálada.
Postkomunistická česká společnost jako by si v tu chvíli, stejně jako tehdy na konci 60. let, promítala do Palacha frustraci z vlastní slabosti, která však díky oživení tehdejší mocné emocionální energie mizí kdesi v pozadí přítomného morálního kýče. „Palach nám dál svítí na cestu“ – jak velká a krásná vznešená slova mohou někdy strašlivě bolet.
Palacha jsme přežili už dávno. Nechali jsme tu sebezpytnou i protestní energii uniknout a rozmělnit v každodenním obstarávání života. A přežijeme ho i tentokrát úplně stejným způsobem. To zvláštní chvění kolem žaludku a srdce, když jsme zapalovali tisíce svíček za Palacha, kdesi v paměti snad zůstane, nic podstatnějšího z něj však nevyroste. Vždyť více než třetina společnosti si myslí, že Palachův čin byl zbytečný exhibicionismus, a další třetině je to vzhledem k běžným starostem úplně jedno.
Palacha jsme ale možná přežili ještě v hlubším, základnějším smyslu. Jako bychom jeho přežíváním došli k pragmatickému závěru, že nemá cenu se obětovat, že v dnešním světě už neexistuje nic, za co má smysl zemřít. O to víc si v této prázdnotě smyslu dopřáváme simulace morálky pomocí svíček a náhle probuzené národní spirituality.
Palach pro společnost jistě nějak hoří dál, ale nemůže zapalovat. Za padesát let se totiž ukázalo, že českou společnost nehřeje, nýbrž studí.
Petr Fischer
