Nebyla to nešťastná princezna ve věži, ale dva mladí princové, kteří protrpěli věznění mezi čtyřmi zdmi až do jejich zapomnění. O pár stovek let později při rekonstrukcích Toweru našli jejich dětská těla.
Dvanáctiletý Eduard V. a jeho mladší, asi devítiletý bratr Richard bez protestů vpochodovali do londýnského Toweru tehdy ještě stále fungujícího jako okázalý královský palác. Sourozencům téhož roku 1483 zemřel otec, anglický král Eduard IV. – nejstarší syn Eduard se tak měl stát jeho nástupcem.
Pobyt v Toweru byl pro následníka a jeho bratra tradicí, kterou běžně nástupce trůnu absolvoval před oficiální korunovací, a tak mladí princové nepojali žádné podezření. Živí se už ale za towerské hradby nedostali.
V Toweru je držel jejich strýc a královský regent, budoucí král Richard III. Potomky Eduarda IV. prohlásil za nelegitimní a sám usedl na trůn. Zákonitá, nezákonitá, lepší by bylo, kdyby princátka zmizela z povrchu zemského zcela. Po pár měsících od jejich uvržení do „věže“ byli následníci ještě několikrát zahlédnuti v towerských zahradách. Od léta 1483 je již nikdo nespatřil.
Jejich zmizení hrálo do karet více mocichtivým osobám, včetně prvního panovníka rodu Tudorovců Jindřicha VII. Tudora. Kdo tak skutečně stál za jejich zmizením, není dodnes objasněno.
Richard III.
Roku 1674 pracovali dělníci na rekonstrukci Toweru a během prací narazili na dvě dětské kostry, pohřbené v jedné dřevěné bedně bok po boku pod jedním ze schodišť pevnosti. Bez dalších otázek bylo hojně akceptováno, že se jedná o těla zmizelých princů a ostatky byly pohřbeny ve Westminsterském opatství.
V opatství, místu posledního odpočinku anglických panovníků, leží dodnes – jeho představenstvo však odmítlo poskytnout vzorky DNA dvou nešťastných obětí a záhada ztracených princů tak zůstává neobjasněna.
Jan Králík
