Když okolnosti k sobě svedou na jednom místě zcela cizí lidi, pak kuřáci jako první vytvoří společenství. Nekuřáci naproti tomu zůstávají dále jen cizí lidé, které okolnosti přivedly na totéž místo.
Stačí podat cigaretu, připálit druhému nebo jen stát a společně kouřit: kuřáci jsou ušetřeni trapných okamžiků, kdy jste s ostatními lidmi a nevíte, o čem mluvit. I nekuřáci se pochopitelně časem seznámí, prolomí ledy a najdou si nějakou společnou linku, ale chvíli to trvá. Kuřáci mají náskok.
Kuřácké potřeby, zapalování cigarety, vychutnávání kouře a pochopitelně i típání nedopalku je znamením, kterým se navzájem rozpoznávají členové celosvětového klubu právě jakožto jeho členové: nic o sobě nevíme, ale přece jen něco, tedy kouření, máme společného. Společnou neřest, a dnes dokonce rebelství. Konverzace s někým, s kým máme něco společného, je pak daleko otevřenější než s člověkem, o jehož „klubové“ příslušnosti nevíme nic. Je to velmi podobné, jako když se v baru, na zájezdě do Chorvatska či v nápravném zařízení sejdou dva právníci, lékaři či fanoušci Bohemians 1905. Fakt, že podobná stavovská příslušnost funguje u kuřáků, potvrdí jistě každý, kdo se seznámil s řadou zajímavých lidí při kouření před hospodou nebo kdo se kdysi seznámil s osudovou ženou tak, že jí připálil nebo naopak požádal o oheň. Kouření je, podobně jako alkohol, katalyzátor společenského styku a umožňuje setkávání a rozhovor lidí, kteří by se kvůli rozdílnému společenskému postavení či oboru činnosti jinak vůbec nepotkali. Uvidíme, zda stejnou magickou sílu budou mít i současné styly kouření a nové pomůcky, jako je například zařízení glo, v němž tabák nehoří, nýbrž se na vysokou teplotu pouze zahřívá. Novým hitem jsou pak nikotinové pytlíky, které neobsahují tabák a vkládají se na dáseň – v Česku se jedná například o výrobek Lyft.
Kuřáci byli družní již ve viktoriánské Anglii. Doložené jsou kuřácké koncerty a další kulturní akce. Po skončení sportovního utkání, zasedání představenstva podniku či po charitativním setkání muži po jídle popíjeli a kouřili v k tomu určených místnostech. Zámožnější kouřili v pánských klubech, méně zámožní v hostincích. Družnost spojená s kouřením neztrácí své kouzlo dodnes, o čemž svědčí nekuřáci, kteří ochotně následují kuřáky do jejich nepohodlných venkovních sektorů, často v dešti či mrazu, a dokonce rádi docházejí do čistě kuřáckých klubů. Proč? Protože s kuřáky je zábava. Pospolitou povahu kouření dnes zvýrazňuje i vznik různých kuřáckých klubů, jež vznikly jako obrana proti nenávistné protikuřácké legislativě zakazující kouření v kavárnách, barech a hospodách.
Cigarety hrají roli kouzelné hůlky a symbolické proměny také v přechodových rituálech jako odznak plnoprávnosti a dospělosti, a to zejména po prvních oficiálních zákazech kouření dětí a mladistvých (v Anglii bylo kouření zakázáno osobám mladším šestnácti let od roku 1908). Přechod do dospělosti je často spojený s nástupem do prvního zaměstnání, tedy s opuštěním bezstarostného světa dětství a vstupem do nelítostného světa smrtelných a pracujících. Na počátku 20. století se ve Velké Británii staly pro dospívající chlapce symbolem dospělosti levné cigarety značky Woodbine. Pět cigaret stálo jednu penci. Početné skupiny mladistvých dávaly najevo svou dospělost veřejným kouřeným na ulicích, hojně komentovaným a kritizovaným v médiích. Těžiště kuřáckého rituálu se přitom často koncentrovalo do zapálení cigarety a prvních pár šluků. Zcela běžně si poté chlapci cigaretu opět zadusili a uschovali do pravé spodní kapsy u vesty. Po deseti minutách pak celý postup zopakovali. Vypadalo to, jako by chlapec kouřil téměř nepřetržitě, a přitom za celý den vykouřil pět cigaret za jednu penci.
Vedle člena pospolitosti je kuřák zároveň ikonou individualismu 20. století. Když se řekne kuřák, představíme si Humpreyho Bogarta, Marlene Dietrichovou, hrdinu, femme fatale, rebela, velkého detektiva… a především samotáře. „Opona kouře, již si vytvořili mezi sebou a kamerou, naznačuje lhostejnost k okolnímu světu, vyčlenění se z pravidel a konvencí společnosti a kultury,“ poznamenává Matthew Hilton v knize Příběh kouře. Na tuto tradici odkazuje i reklama z roku 1959, která čerpá z Bogartovy image z období černobílých filmů: „S cigaretou nejsi nikdy sám.“
Tento individualistický rozměr kuřáctví není s jeho společenskou dimenzí ovšem v žádném rozporu a ukazuje spíš na univerzalitu a přizpůsobivost kouření: kouření je stejně zábavné o samotě jako ve společnosti. Kouření je zároveň prakticky univerzální. Cigarety jsou společníkem pro osamělého, jídlem pro hladového, útěchou pro zklamaného, povzbuzením pro unaveného, uspávadlem během bezesných nocí. Americký generál Pershing v obou světových válkách přišel na to, že zásobování vojsk cigaretami je důležitější než zásobování potravinami. Cigarety totiž pomáhají udržet solidaritu, morálku a disciplínu.
Zdravotní argumentace proti kouření je jistě pravdivá a racionální. Přesto však v jednom ohledu zcela míjí cíl. Více než čtvrtina dospělých Čechů stále kouří i přes široce známé povědomí o rizicích a nebezpečích. Jedním z důvodů je totiž i to, že kuřák provádí svůj rituál bez ohledu na zdravotní prospěšnost nebo požitek. Kouří se dokonce i právě proto, že škodí zdraví. Kouření totiž člověka aspoň na chvíli vyděluje z davu a uzavřeného a ubíjejícího systému racionality a účelnosti. Dokonce pomáhá paradoxně překonat strach o život. Vykouření cigarety je chvíle vznešenosti.
Jak se v roce 1958 psalo v lékařském časopise Lancet, společně s články o příčinném spojení mezi kouřením a rakovinou plic: kuřáci jsou energičtí, impulzivní, nezávislí a zajímaví muži, kteří aktivně vyhledávají dobrodružství a během válek se snaží dostat do bojových jednotek. Naopak nekuřáky vykresluje Lancet jako stálé, spolehlivé, pracovité a spíš nekomunikativní muže rodinného typu, kteří během válek tíhnou spíše k nebojovým jednotkám. Dodnes kuřáci vědí, že jsou jiní a lepší. A jako takoví se sdružují v pomyslném globálním klubu výjimečných, jehož odnože najdete před každým barem, kancelářskou budovou či možná teď právě u vás doma.
