Píše se 20. ledna 1961 a právě jsme svědky inaugurace nejmladšího prezidenta USA. Věta „neptej se, co pro tebe může udělat tvá země, ale ptej se, co může ty udělat pro svou zem“ odstartovala nejen novou etapu v Bílém domě, ale i revoluci myšlení mezi lidmi.
S jistou nadsázkou se dá říct, že právě John F. Kennedy byl první hipík. Po Ikeovi, Trumanovi nebo Rooseveltovi skutečně do Bílého domu přišlo uvolnění a chuť vytvořit novou vizi Států. Vyzval všechny Američany, aby bojovali proti „společným nepřátelům člověka“: tyranii, chudobě, nemocím a válce. Byla to doba plná nových cílů, nadějí a ambicí. Z Bílého domu se stalo místo, kde Kennedy vítal umělce, a učinil tak ze svého sídla místo určené pro kulturní setkávání. Nadšení však trvalo jen dva roky. 22. února 1963 na následky několika výstřelů JFK umírá v americkém Texasu. Nový svět tak ztratil novou vizi.
John F. Kennedy, 1963
Martin Luther King, 1963
I have a dream…
Lidé se ale změn nemínili vzdát. Především pak afroamerické menšiny. Černoši. Otázka afroamerické menšiny se stupňovala od padesátých let. Jejím členům byly odpírány všechny výsady, které bílí Američané považovali za samozřejmosti. Vše vygradovalo v srpnu roku 1963, kdy se dvě stě tisíc lidí připojilo k tzv. pochodu na Washington. Požadovali rovné dodržování občanských práv pro všechny občany. A právě tady černošský reverend Martin Luther King přednesl svůj slavný projev, ve kterém vyslovil přání rovné a jednotné Ameriky. Byly přijaty nové integrační zákony a věci se skutečně začaly hýbat. Bohužel nejen tím dobrým směrem. Vzhledem k tomu, že Afromeričané chtěli volit nebo navštěvovat vysoké školy, vzbudili vlnu nevole především u bílých studentů z jihu. Ano, jižané se cítili ohrožení. O svoje výsadní právo se najednou měli dělit s… podřadnou rasou. Na scénu se tak znovu dostalo rasistické uskupení Ku-Klux-Klan. Za jistý mezník této nenávisti je považováno násilí v roce 1964, kdy byli v Mississippi zavražděni tři obhájci rovných práv. Trochu paradoxně jeden Afroameričan a dva běloši. Reverend King a jeho stoupenci naopak prosazovali nenásilnou taktiku hlásání svých myšlenek. Navzdory všemu byl Martin Luther King 4. dubna 1968 zavražděn. Amerika tak přišla od druhého vizionáře.
Oznámení o pohřešovaných zastáncích rovných lidských práv
Průvod hnutí Ku-Klux-Klan v Denveru, 1962
Na okraji
Už v padesátých letech se objevili beats. Beatníci. Lidé prakticky na okraji tehdejší společnosti, kteří holdovali drogám a východnímu myšlení, snažili se najít cestu k osvícení a vnitřnímu míru. Za muže alfa by se dal označit Allen Ginsberg, který vše odstartoval svou básní Kvílení. Na jeho tvorbu pak navázal Jack Kerouac s románem Na cestě, Gregory Corso s knihou Benzín,William Burroughs a jeho Feťák a Nahý oběd, Ken Kesey, který vytvořil autentický Přelet nad kukaččím hnízdem nebo Lawrence Ferlingetti, který v San Francsicu vlastnil knihkupectví. Později se sice všichni jejich následovníci distancovali od hnutí hippies, ale jejich společné myšlení a vnímání světa je zcela patrné.
Allen Ginsberg
Léto lásky
Ve spojení s hippie se často mluví o tzv. létě lásky. Ve skutečnosti trvalo od podzimu 1965 do konce roku 1966. Bylo to příliš dlouhé léto a zbytečně krátká revoluce. Všechny děti, které za touhle květinovou výpravou stály, doufaly, že změní Ameriku bez násilí, krve, vzteku a války. Vážně věřily, že všichni lidé na Zemi jsou jednou velkou rodinou, ve které láska zaujme pozici strachu. Bylo to smíření a souznění. Jediné, proti čemu vedly revoltu, byly škrobené hodnoty jejich rodičů, což byli ti, kteří vyhráli druhou světovou válku. Jejich děti ale chtěly víc. Svobodu. A to ve všech směrech. Proto se mezi nimi dobře šířily drogy jako LSD a marihuana, které jim pomáhaly otvírat mysl. Jejich ideálem byl život okamžitého momentu, neorganizovaná budoucnost a život v masivních komunách, kde nic nebylo něčí, ale všechno všech. A to jak peníze, oblečení, jídlo, tak především nehmotné věci jako láska, pocity a myšlenky.
Hipsteřina, těžká dřina
Howard Becker v roce 1963 definoval dvě skupiny subkultur: hips a squares. První z nich šli proti masám, hráli, co chtěli, dávali najevo svou nadřazenost a pohrdání mainstreamem a ostatními lidmi, především komerčním publikem. Druhá skupina se přizpůsobila komerčním tlakům a hrála to, co si publikum žádalo.
Možná vás překvapí, kde má původ slovo hippies. Základ má ve slově hipster. Jako bychom to už někde slyšeli… Ned Polsky ale v polovině 60. let popsal ještě hipstera. Šlo o člověka, který sdílel zaujetí beatniků pro drogy a jazz, ale při tom se dokázal projevit i jako „hip“. Hipster bylo v 60. letech označení pro bílé Američany, kteří byli hip. Takže ovlivněni černošskou kulturou.
Pravdou je, že o hipsterech se můžete dočíst už u Williama S. Burroughse v knize Feťák nebo v Kvílení od Allena Ginsberga. To je důkaz, že hipster není záležitostí posledních pěti let.
Jak vypadá hipster: náčrt z knihy Rutha Bronsteena The Hippy’s Handbook, 1967
Hnutí hippies měnilo nejen lidi, ale i místa. Ještě v padesátých letech byla sanfranciská čtvrť Haight-Ashbury dobrou adresou. V šedesátých letech ale rezidenti tohle místo opustili a prázdné byty začal zaplavovat „průvod bosých a neoholených, nestříhaných, okorálkovaných dětí, který cinkal, rachotil a břinkal“. Takhle nové nájemníky popsali v článku v magazínu Rock & Pop v roce 1997.
Drogy
Drogy k hippies neodmyslitelně patří. Přesto je nutné zdůvodnit proč. Jediné pozitivum válek je, že posunou výzkum. A jak první světová přispěla k technickému pokroku, tak druhá světová válka pomohla farmaceutickému průmyslu. Najednou se vynořilo ohromné množství léků, které uměly tlumit bolesti, strach, paranoiu, pomáhaly ke spánku, nebo naopak dodávaly energii. Léky byly prezentovány jako spása lidstva. Kampaně vtloukaly lidem do hlavy, že velice brzy bude možno vyléčit prakticky cokoliv. Lze říct, že lidé v 60. letech skutečně masivně polykali vitamíny a aspiriny, pili sirupy a mocně brali antibiotika v té nejlepší víře. V dnešní době, kdy se matky hádají o očkování pro malé děti, to zní neskutečně absurdně. Tehdy nikoho ani ve snu nenapadlo, že by léky mohly škodit.
Hippies v Golden Gate Park, San Francisco, 1967
Alkohol byl jen špičkou ledovce. Beatnici šíleli po marihuaně. Nikdy veřejně nepřiznali její užívání. Ale zpívali o ní v písních. Třebaže skrytě. Píseň Mr. Tambourine Man od Boba Dylana je vlastně monolog uživatele marihuany k dealerovi. Prosí tamburinistu (dealera), aby mu hrál. Tedy žádá ho o další dávku. Popisuje ochotnu nechat se unést kamkoliv. Libozvučně znějící jingle jangle morning je vlastně jen ranní absťák. Tenhle jinotaj lze najít v celém spektru písní z téhle doby.
Další masivně užívanou drogou bylo LSD, které se dostalo do všech sociálních vrstev. Užívali ji slavní a bohatí, herci, zpěváci, umělci, vědci, novináři… Tehdy byla droga považována za vysoce módní prvek.
Woodstock
Za absolutní vrchol léta lásky je považován hudební festival ve Woodstocku, který se konal ve dnech 16. až 18. srpna 1969. Za vším stáli čtyři lidé – John Roberts, Joel Rosenman, Artie Kornfeld a Michael Lang. V blízkosti Woodstocku chtěli založit nahrávací studio, které by bylo určené pro rockové muzikanty a ti by tak nemuseli cestovat do New Yorku. Otevření studia měla uvést velká párty. A tak si pronajali pozemky poblíž městečka Bethel, asi 70 km od Woodstocku, kde se měl původně konat. Sloganem festivalu se stalo „Tři dny míru hudby“ a symbolem byla bílá holubice usazená na krku kytary.
První návštěvníci se na místo začali sjíždět už úterý 12. srpna. V pátek byly všechny cesty totálně ucpané a doprava zkolabovala. Lidé tak nechávali auta a autobusy daleko od místa konání a raději šli pěšky. Vzhledem k tomu, že se jednalo o velice spontánní akci, pořadatelé například zapomněli postavit turnikety. V pátek odpoledne dorazilo dalších 200 000 lidí, ochranné pletivo tenhle nápor nevydrželo a návštěvníci bariéry prolomili. Tím se ukončil jakýkoliv prodej lístků a jejich následné kontrolování.
Pamětníci dodnes vzpomínají na neopakovatelnou atmosféru. Lidé se nenechali odradit horkem ani deštěm a následným blátem. Pro organizátory byl koncert prodělečný. Po vstupní investici 2,4 milionů dolarů vydělali jen 1,1 milionu. Nepřipravení byli i návštěvníci festivalu. Především pak měli hlad. Na místě se tak vařil zeleninový guláš z rozvařeného ovsa, zeleniny a oříšků. Ten den v posteli snídalo asi 400 000 lidí.
Ve dvaceticentimetrové výšce bahna se utopily stany, spacáky a množství odpadků. V sobotu ráno došlo k nešťastné události, kdy jeden z odklízecích traktorů přejel spícího Raymonda Myzaka. Ale ani tato tragédie festival nepřerušila.
O celém festivalu vznikl dokument, který natáčel kameraman Michale Wadleigh za pomoci Martina Scorsese. Snímek zachycuje nejen festival, ale především mentalitu hippies a jejich postoje k válce ve Vietnamu.
Festival Express
Byli lidé, kterým Woodstock nestačil a chtěli pokračovat v šíření vznosných myšlenek hippies. Janis Joplin, Grateful Dead, The Band, Delaney & Bonnie, Mountain, Traffic, Ten Years After a další hudebníci vyrazili 29. června 1969 speciálním vlakem napříč Kanadou. Vlak označený jako Festival Express měl dvanáct vagónů, mezi kterými byla kupé na spaní, jídelní vůz, bary nebo zkušebny. Duchem vlaku byla Janis Joplinová, o které se traduje, že si sebou vezla jen ohromný batoh tequily a citronů. Po skončení spanilé jízdy se pochlubila, že během pětidenní jízdy měla celkem 65 pohlavních styků. Právě tohle chování odkazovalo na další efekt Léta lásky, a to sexuální revoluci. To, že se v 60. letech zkrátily sukně, byla jedna věc. Ale najednou se tu objevila masa lidí, která nejen volně myslela na sex, ale otevřeně o něm mluvila a dokonce jej tak provozovala. Najednou tu nebyli jen heterosexuálové, ale i homosexuálové a bisexuálové. Přesto ani tahle provázanost jejich společnosti nezastavila úpadek hippies.
Janis Joplin, 1970
Svatba hippies, 1968
Léto navždy
Léto lásky skončilo a obrovská komunita hippies se rozpadla do malých, uzavřených skupinek, které se separovaly od společnosti. Usadily se na opuštěných farmách a následně tak vzniklo celé množství sekt. Někteří se věnovali hospodaření a usedlému způsobu života, který nijak nesledoval myšlenku Léta lásky a kultury hippies. Někteří odešli do Nového Mexika, Tibetu, Nepálu nebo Indie, kde dál hlásali mír a lásku. Paradoxně velká část z nich v dalších letech vedla absolutně běžný způsob života. Založili rodiny, koupili si domek na předměstí a začali pracovat ve státní sféře. To, co začínalo jako ohromná revoluce, která měla změnit svět, po sobě zanechalo jen nesmrtelné vzpomínky na Léto lásky.
