Chůze je nejzdravější lidský pohyb. Přestože dnes již nemusíme jako kdysi chodit pouze bosi, naopak máme široký výběr pohodlné obuvi, chodíme stále méně. Přitom není třeba se vydávat na dálkové pochody z Prahy do Prčic, abychom si díky chůzi zlepšili jak své fyzické, tak duševní zdraví. Teď navíc máme i možnost přiblížit se k prapůvodní přirozené chůzi na boso, k níž je lidské chodidlo evolučně nejlépe přizpůsobeno.
České končiny jsou pro chůzi země zaslíbená, o čemž svědčí i fakt, že jeden z prvních klubů pěších turistů na světě vznikl právě u nás. Chůze je také tradiční a zcela bezplatná léčebná procedura, kterou lékaři již po několik generací úspěšně „předepisují“ pacientům s kardiovaskulárními chorobami, obezitou či depresemi. Naprosté minimum, jež by měl člověk za den ujít, aby zpomalil fyzickou degradaci těla nejen následkem stárnutí, ale i dnes tak častého dlouhodobého sezení (které je údajně škodlivější než kouření), je podle lékařů 3000 kroků, což v přepočtu znamená něco přes dva kilometry (průměrný krok má cca 70 cm). Je to vzdálenost, kterou při pohodlné vycházkové rychlosti urazíte za půl hodiny, navíc jde o „denní dávku“, kterou si můžete rozdělit na více etap – jít třeba jednu zastávku cestou do práce pěšky a to samé cestou zpět, a večer se pak projít kolem domu nebo pěšky zaskočit do nejbližšího baru či restaurace.
Ideální denní dávka pěší chůze je o něco delší – 10 tisíc kroků. A pro ty, kdo by chůzí chtěli rychleji a výrazněji zhubnout, dokonce 15 tisíc. Zdá se to možná hodně, ale když budete tréninkové denní dávky chůze nenásilně a postupně zvyšovat, za pár týdnů zjistíte, že i těch bezmála deset kilometrů zvládnete zcela hravě během ani ne dvou hodin. A zároveň vám dojde, resp. přijdete na to, že chůze je stejně jako každý sport návyková. Navíc na rozdíl od běhu či jiných aerobních sportů při ní hrozí daleko nižší riziko únavového poškození kloubů či jednostranného zatížené určitých částí těla, a naopak v dlouhodobém pohledu dochází k celkovému posílení všech svalů, zpevnění kloubů a zpružnění chrupavek.
Chůze je návyková také psychicky. Protože stejně jako na každý fyzický pohyb na ni tělo reaguje produkcí endorfinů, jakýchsi přirozených hormonů slasti a pocitu štěstí. Duševní pohodu navozuje chůze i tím, že se vám pomalu, ale jistě okysličuje organismus a tím pádem také mozek – nejen tím, že více dýcháte, ale zároveň tím, že vaše lýtka při ní fungují jako „druhé srdce“ a s každým krokem vám pumpují krev z dolních končetin nahoru směrem k srdci. Proto se vám zároveň dokáží myšlenky na jednu stranu zklidnit a utřídit, ale zároveň se i rozběhnou všemi směry a probudí se vaše kreativita. Což je dáno hlavně tím, že při chůzi se kolem vás střídají různé podněty, jenom na rozdíl třeba od jízdy na kole či autem v příjemně pomalé rychlosti, takže jste schopni je pozorněji vnímat, prohlížet si je, zkoumat je a přemýšlet o nich. Ať už se procházíte městem nebo přírodou.
Přínosnost chůze objevilo a podrobně popsalo mnoho slavných předků a ve svém profesním životě je využívá i mnoho úspěšných současníků. Chůzi již kdysi propagovali světoví myslitelé jako Kant, Wittgenstein, Rousseau, Nietzsche, Kierkegaard nebo Heidegger, pracovní schůzky za chůze pořádal zakladatel Applu Steve Jobs a ve stejném trendu dnes pokračuje zakladatel Facebooku Mark Zuckerberg nebo zakladatel Twitteru Jack Dorsey.
Fenomén chůze se dokonce propsal i do naší jazykové výbavy – již na začátku tohoto článku jsou záměrně použity výrazy jako „dojde vám“ a „přijdete na to“. Stejně tak se nadarmo například neříká „to rozchodíš“ (něco „vysedět“ má zcela jiný význam), se svými partnery rovněž „chodíte“ (a ne jezdíte, leda tak na dovolenou), i kolem horké kaše nebo se džbánem pro vodu se chodí, ne běhá. Ale to už jsme zašli příliš daleko od tématu chůze. Poslední zásadní věc je ani ne tak kolik, kam a s kým chodíte – ale v čem chodíte.
Vyznavači dálkových pochodů vám potvrdí, že největším kamenem úrazu není při chůzi dlouhá vzdálenost, nýbrž boty. I ta sebelepší obuv vám totiž může příjemné chození velmi znepříjemnit třeba i jen jediným miniaturním bodem, v němž bota příliš těsně přiléhá k chodidlu –a při pravidelném pohybu se pak o něj tře sem a tam… a vznikne otravně bolestivý puchýř. Každá noha při delší chůzi kvůli vyššímu prokrvení „naběhne“ a zpotí se, čímž je odírání kůže daleko účinnější a vznik puchýřů rychlejší. Vyhráno ale nemáte ani v případě, že si pořídíte hodně volné boty, které vás nikde netlačí, ba právě naopak – při delší chůzi se budou třít o vnější stěnu obuvi ještě více a navíce místech.
Bohužel žádná konfekčně vyráběná bota (k ševcům, co dělají boty na míru, už se u nás moc nechodí) nikdy nepadne na chodidlo úplně přesně. Při dlouhodobém nošení na delších trasách proto hrozí také riziko vzniku otlaků, zejména na patách či bříšcích, na něž kůže reaguje svým ztluštěním, aby zabránila vzniku otevřených ran. Jenže následně vznikají tvrdé mozoly, které při další chůzi a pocení nohy do sebe absorbují vodu, čímž se zvětšují a při větším tlaku nebo náhlém nárazu mohou dokonce prasknout. Což je neskutečně bolestivé, ale dá se to úspěšně a poměrně rychle léčit. Jiná věc jsou deformity způsobené zejména těsnou obuví v oblasti špičky – vbočené palce, zkroucené prsty, kde už je léčba daleko delší a obtížnější.
Existuje moderní trend propagující chůzi na boso. Jeho základním motivem je, že lidské chodidlo je evolučně nastavené tak, aby se po přirozených površích mohlo bezpečně pohybovat bez jakékoli ochrany. Ploska se sama přizpůsobí – našlapuje na bříška a vnější hranu a došlapuje na patu. Kdo někdy zkusil chodit bos, vám jistě potvrdí, že jde jen o zvyk, že to naopak představuje příjemnou formu akupresury a že mnohým se zlepšily i dlouhodobé problémy s bolestí zad, protože chůze naboso vyrovnává tělo do přirozené „svislice“. Stejně tak vám ale mnozí potvrdí, že to s sebou nese mnohé nepříjemnosti – špínu, jíž se lze těžko zbavit i rýžákem, nebo riziko, že šlápnete přinejlepším do něčeho psího, ne-li rovnou třeba na střep. Asfalt ani beton městských komunikací zkrátka nejsou ani čisté, a už vůbec ne přirozené povrchy. Což ale nejsou ani mnohé skutečně přírodní povrchy – „zdravá“ bosá chůze na kamenitých površích v horách zjevně nelákala ani pravěkého muže Ötziho, jinak by si nevyrobil tak důmyslnou obuv s tenkou koženou podrážkou vystlanou suchým mechem a travou.
Jako ideální se tedy nabízí chodit naboso, ale s chráněnými chodidly. Třeba v ponožkách, abyste eliminovali alespoň ty nečistoty. Jenže obyčejná tenká ponožka se vám za chvíli prodře, ta silnější zase nasákne vlhkost. Přesto je to nadějný koncept, který byl dlouhou dobu pouze teorií, ale dnes slaví úspěch i v praxi. Jako v případě Skinners lidově zvaných ponožkoboty, v nichž můžete bez problémů chodit jak po městě, tak v přírodě, nebo v kombinaci obojího, jak už to v městských oblastech bývá. Jako kdybyste měli optimálně padnoucí boty, které vás nikde nedřou ani netlačí, ale zároveň chodili na boso. Skinners mají výdrž mnoha stovek (dle testů až 800) kilometrů, úplet z funkčních vláken zajišťuje lehkost a pružnost, vyjímatelná perforovaná stélka pod ploskou chodidla snadný odvod vlhkosti a otěruvzdorné polymery na nejvíce namáhaných částech vás bezpečně ochrání i před ostrými hranami nebo pro bosé chodidlo obtížně schůdnými povrchy jako štěrk a kamení. A dají se bez problémů prát v pračce ‚na třicítku‘.
Nikola Nádvorníková
