Jsem asi stará škola. Žiji v domnění, že tak jako by fotbalista měl hrát fotbal, politik dělat politiku a sklář vyrábět sklo, tak by stavební firma měla… stavět. Z toho, co se aktuálně děje na českém trhu, bych ale skoro podlehl dojmu, že hlavní náplní stavbařů není budovat mosty, tunely, železnice či silnice, ale podávat odvolání, námitky, podněty k ÚOHS a žaloby k soudu. Bohužel se tato praxe v Česku ujala i u klíčových projektů dopravní infrastruktury, a tak místo hemžení jeřábů, přileb a autodomíchávačů na staveništi sledujeme hemžení lejster, razítek a datových zpráv na úřadech. Případ pražského Libeňského mostu je v tomhle ohledu aktuálně nejmedializovanější, ale zdaleka ne jediný.
Propusťte dělníky, zedníky, techniky i stavbyvedoucí! Místo nich přijměte právníky, sekretářky a na částečný úvazek i soudní znalce. Razicí štíty a další mašiny střelte na Aukru, sbíječky, lopaty a holínky prodejte do půjčoven, pytle s cementem a ocelové výztuže vraťte do stavebnin. Nakupte kvalitní obleky a kravaty, telefony s neomezenými tarify a spoustu brožur se Zákonem o zadávání veřejných zakázek v platném znění. V rámci akvizic se soustřeďte na strategické nákupy papíren a tiskáren.
Nějak takhle si představuji restrukturalizaci stavební firmy dle nejnovějších trendů v českém prostředí. Jistě, konkurenční boj na stavebním trhu není nic nového a do značné míry jde o zdravý fenomén, který může v důsledku zlevňovat a zkvalitňovat stavby. Jenomže když se to s tou soutěživostí přežene, může být výsledkem i naprostá paralýza trhu. Pravda, z pohledu veřejných rozpočtů se ušetří úplně nejvíc, protože se jednoduše nic stavět nebude. Ale asi se shodneme na tom, že zrovna tohle rozhodně nemá být kýženým cílem.
Šampion ve stížnostech a odvoláních
Příběh Libeňského mostu zná (nejen) každý Pražan. Stavba z roku 1928 nebyla nikdy opravována a v současnosti je již v havarijním stavu. Po letech dohadů, co se s mostem má vlastně udělat, zvítězila varianta rekonstrukce a začalo to vypadat na happyend. Když ale Technická správa komunikací na začátku letošního roku vybrala zhotovitele, stavební společnost Eurovia se jako jediný člen neúspěšného sdružení odvolala, a tak vyhlížená oprava nejspíš nabere další zpoždění.
Řeklo by se – no co, v zájmu spravedlnosti pár měsíců navíc ještě přežijeme, ne? (Přeci jen Libeňák není Trojská lávka.) Jenomže pokud se to samé kvůli stejné firmě řeší i u několika dalších projektů, jednomu už dochází trpělivost. Tím „jedním“ je v tomto případě minimálně náměstek primátora Adam Scheinherr, který v deníku E15 nedávno upozornil na to, že s firmou Eurovia má hlavní město Praha obdobné zkušenosti i z jiných strategických projektů, kdy neúspěšně napadla soutěž na zhotovitele Metra D.
Malá vsuvka. Kauza metro D byla vůbec majstrštyk! V tomto případě totiž Eurovia vůbec nepodala nabídku, do soutěže vyslala pouze svou sesterskou společnost (!) a ještě před vyhlášením výsledků podala sama poněkud nestandardně námitku s bizarním odůvodněním, že soutěž měla diskriminační pravidla, a nebylo možné se do ní přihlásit. Tedy taktika na způsob „když nevyhraje firma z naší skupiny, ať nevyhraje nikdo.“ Handrkování o nejdůležitější stavbu v Praze trvalo více než rok, než vloni na začátku léta Úřad pro ochranu hospodářské soutěže definitivně rozmetal veškeré pochybnosti a potvrdil původně vyhlášeného vítěze. Pamětníci si možná vzpomenou, že velmi podobný přístup zvolila Eurovia i v tendru na tzv. Hostivařský koridor. To se však psal teprve rok 2018, ve stavebnictví vládly ještě poněkud jiné mravy a firma nakonec svou stížnost stáhla.
Teď je ale zjevně jiná doba a titulek „Eurovia se odvolala“ sledujeme v médiích každou chvíli – zaznamenal jsem ho minimálně u dvou dalších staveb: u obchvatu Čebína na Brněnsku a u obchvat Jihlavy.
Padouch, nebo hrdina
V tvrdém konkurenčním boji stavebních firem si opravdu netroufnu posoudit, kdo je poškozený a kdo padouch. Na první dobrou mi ale připadá sympatičtější ten, kdo chce stavět, než ten, kdo se jen pořád proti něčemu odvolává. A podobně to nejspíš vidí také zadavatelé klíčových silničních a železničních staveb, protože už je nebaví poslouchat, jak se jim vleče příprava, když to není pravda. Vždyť takové ŘSD se v posledním období může pochlubit rekordním množstvím připravených projektů – jen letos má zahájit přes 50 kilometrů dálnic! Bohužel však nedokáže ovlivnit, do kolika zakázek jim někdo hodí vidle.
V Česku zatím stále nemáme dobudovanou ani základní dálniční síť. Zvykli jsme si klást to za vinu aktivistům, a ještě donedávna na tom nebylo co zpochybňovat. Jenomže čas pokročil, ŘSD se naučilo velmi efektivně čelit „zeleným“ obstrukcím a i spoustu někdejších „věčných“ staveb dovést ke stavebnímu povolení. Nyní však naráží na nečekaný problém v dalším kroku. Stavby blokuje konkurenční boj stavebních firem.
Bylo by dobré s tím něco udělat, protože v nadcházejících letech nás kromě již zmíněných dálnic, metra D a spousty obchvatů velkých měst čeká řada dalších naléhavých infrastrukturních projektů: vysokorychlostní tratě, dokončení silničních okruhů kolem Prahy a Brna, železnice na letiště… Všechny tyto stavby budou složité samy o sobě a Česko je zoufale potřebuje. Vzhledem k tomu, že u drtivé většiny napadených zakázek rozhodčí orgán nakonec potvrdil regulérnost soutěže, stálo by za to spolknout ješitnost, snížit množství právních podnětů a soustředit se na boj výhradně kvalitou a cenou.
– Jiří Vrátný
