Z Ruska už po jeho invazi na Ukrajinu odešlo přes 600 velkých světových společností, desítky jich tam ale stále zůstávají a k odchodu se nemají. Nejde ovšem jen o velké světové hráče, ale i o menší, leč významné české firmy, které se skrývají za „neprůhledným křovím“ struktur nadnárodních korporací. Jednou z nich je i stavební společnost, která se podílí na významných veřejných zakázkách.
Ruská agrese zamíchala kartami celosvětového byznysu a s ním spojené bezpečnosti jako snad nikdy v historii. Státy v tomto ohledu zcela logicky přehodnocují vztahy k firmám, které tvoří páteř jejich průmyslu. Jsou společnosti, které se z Ruska velmi rychle stáhly, ačkoli to pro ně bude znamenat nemalé ztráty v krátkodobém i dlouhodobém ohledu. Za všechny jmenujme jednoho z největších zaměstnavatelů v ČR, mladoboleslavskou Škoda Auto, nebo největší tuzemský pivovar Plzeňský Prazdroj, v obou případech jde o značky přezdívané jako české „rodinné stříbro“.
Jiná situace panuje ohledně českých firem s ruskou účastí. Takových je u nás v současnosti přes 11 tisíc, ale většinou se jedná o malé firmy, které nepředstavují žádné bezpečnostní riziko, jediný zádrhel tak spočívá v tom, že část z jejich zisků může putovat zpět do Ruska a teoreticky se tak podílet na financování pokračující války. Z bezpečnostního pohledu jsou aktuálně v hledáčku ty firmy, které podnikají ve strategických odvětvích – jako například letecká továrna Aircraft Industries v Kunovicích, která od roku 2013 spadá pod holding UGMK ruského oligarchy Iskandera Machmutova, ostravská Vítkovice Steel vlastněná nadnárodním ocelářským koncernem Evraz se zcela ruským managementem nebo plzeňská společnost Škoda JS vlastněná strojírenskou skupinou OMZ z ruské finanční skupiny Gazprombank. Proces vedoucí k ruské účasti zatím prokazatelně probíhá jen u posledně jmenované společnosti, o jejímž převzetí jedná ČEZ.
Co je ale zvláštní. Na jedné straně český stát dnes kvůli bezpečnostním rizikům i zamezení toku financí na Putinovu válku otevřeně vylučuje působení ruských firem na českém území, a to nejen Rosatomu v případě dostavby Temelína. Ministr Gazdík dokonce upozorňuje na reálné riziko, že například současní ruští a běloruští studenti IT oborů v Česku mohou v budoucnu použít u nás získané know-how proti nám.
A na druhé straně ten samý stát bez mrknutí oka toleruje provádění významné veřejné zakázky českou firmou Eurovia ze skupiny Vinci – druhé největší stavební společnosti na světě, která je na seznamu významných stavebních firem, jež se zatím z Ruska nejen nestáhly, ale podle všeho o ničem takovém ani neuvažují. Vinci navíc jako jeden ze svých vlajkových projektů dosud na svých stránkách uvádí vybudování dálnice mezi Moskvou a Petrohradem. Projekt, v němž tato společnost fungovala podle instituce Bankwatch Network jako zástěrka pro neprůhledné financování ruskými oligarchy, hovoří se dokonce o (ne)přímém zapojení Putina do ovlivnění procesu výběrového řízení k tomuto PPP projektu, prvního svého druhu v Rusku.
Také v Česku dnes společnost Vinci staví první projekt PPP (akce realizovaná v úzké spolupráci veřejného a soukromého sektoru) svého druhu u nás, pod názvem Via Salis. Jako konsorcium sestávající z několika firem, v němž figuruje i česká Eurovia, buduje od loňského roku 32 kilometrů dálnice D4 mezi Příbramí a Pískem, a tento úsek má i následně provozovat. Generálním ředitelem projektu je Christian Biegert a hlavním technickým ředitelem Thomas Wegner, oba bezpochyby odborníci na slovo vzatí, a oba s dlouholetými manažerskými zkušenostmi v oboru, mimo jiné právě v Rusku.
Vítězné konsorcium DIVia tvoří VINCI Highways SAS, VINCI Concessions SAS a Meridiam Investments SAS, česká Eurovia je pouze dodavatel stavebních prací. Základní cena projektu činí 16,5 miliardy Kč.
Je opravdu zvláštní, že to za současné situace nikomu nevadí. Stejně jako nikomu očividně nevadí, že jinou stavební firmu podílející se často na veřejných zakázkách v Česku – rakouský Strabag – spoluvlastní ruský oligarcha Oleg Děripaska. Pravda, jeho podíl je menšinový, i když s tzv. blokující menšinou, která mu zajišťuje právo veta u některých rozhodnutí celé společnosti; ale většinoví rakouští vlastníci již tento vliv eliminovali a usnesli se také na nevyplácení dividend, které by mohly odtéct do Ruska.
Zajímavá je ale jiná varující skutečnost. Loni byla odhalena korupční kauza obřích rozměrů na rakouském stavebním trhu, vůbec největší od dob konce druhé světové války, do které byly zapleteny stavební firmy Strabag a Porr. Těm zcela po právu vyměřil soud obří pokuty – ale společnosti podnikají dál, rovněž zcela po právu. Pro srovnání – v současné době se před českými soudy řeší podobná korupční kauza, sice rozsahem uplácení i množstvím „cinknutých“ zakázek menší, ale na tom nakonec nesejde, trestný čin je trestný čin. Zatím prvoinstanční soud rozhodl, že žalovaná firma Metrostav bude „za trest“ vyloučena ze všech veřejných zakázek.
Pokud tenhle likvidační verdikt potvrdí i soudy dalších instancí, nastane vskutku unikátní situace: na jedné straně u nás budou na veřejných zakázkách pracovat (jistě zkušené) firmy s přímým vztahem k ruskému agresorovi, u jejichž zakázek prováděných v Rusku panuje potvrzené podezření o nekalých praktikách, jenom neexistuje žádná instance, která by je za to odsoudila. A na druhé straně tu budeme mít jinou, stavebně velmi zkušenou českou společnost bez jakýchkoli vazeb na Rusko a Putina, jejíž manažery odsoudili za podplácení a nekalé praktiky tím způsobem, že prakticky zlikvidovali celou firmu.
Ano, spravedlnost bývá slepá, ale ta naše má podle všeho i hodně ohnutý metr a mezinárodní souvislosti jí často unikají.
Jiří Vrátný
