Největší protest dějin Sovětského svazu propojil ruce dvou milionů Estonců, Litevců a Lotyšů. Emočně a vizuálně silné shromáždění si vysloužilo krutá slova ze strany hlavních sovětských orgánů.
Před 32 lety 23. srpna roku 1989 se tři pobaltské země spadající pod tehdy již pomalu drolící se Sovětský svaz – Estonsko, Lotyšsko a Litva spojily v působivém gestu.
V den 50. výročí uzavření paktu Ribbentrop-Molotov mezi nacistickým Německem a SSR, které rozhodlo o obsazení trojice pobaltských zemí Sovětským svazem, propojil nepřerušený lidský řetěz o délce 675.5 kilometrů tři hlavní města – Vilnius, Rigu a Tallinn.
Téměř dva miliony lidí rozmístěných napříč trojicí zemí, kteří v jeden moment na čtvrt hodiny spojily ruce, tak volaly po nezávislosti na Moskvě.
Mírová akce tří národů, organizovaná opozičním hnutím (které v takový počet účastníků ani zdaleka nedoufalo) a s určitou podporou orgánů veřejné moci, vešla ve známost jako “baltský řetězec” nebo “baltská cesta”.
Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu však neotálel a o tři dny později vydal ostré prohlášení, ve kterém mimo jiné zaznělo: „Osud pobaltských národů je vážně ohrožen. Lid si musí uvědomit, do jaké propasti je nacionalističtí pohlaváři vedou. Kdyby se jim snad podařilo dosáhnout jejich cílů, následky pro jejich národy by byly katastrofální. Samotné jejich přežití by bylo zpochybněno.“
Naštěstí však zůstalo pouze u drsných slov a sovětské úřady proti neobvyklému protestu nijak nezasáhly. O pár měsíců později se nezávislosti dočkala jako první Litva. Roku pak 1991 následovalo Lotyšsko s Estonskem.
Řetězec se zapsal jak do Guineosovy knihy rekordů tak i na seznam mezinárodního kulturního dědictví UNESCO a to sice v kategorii Paměť světa.
Jan Králík
