Nemáte čas dopravit potomka k prarodičům? A napadalo vás ho takhle poslat poštou? Dnes už by vám takový kousek neprošel, ale právě takto, před více jak sto lety, vyřešilo svůj zapeklitý problém několik vynalézavých rodičů – stačilo zaplatit za “zásilku”, přilepit známku na kabát a jelo se!
V prvních měsících, kdy USPS (Poštovní služba Spojených států amerických) roku 1913 spustila možnost odesílání větších a hmotnějších poštovních balíků (do onoho roku mohla mít zásilka pouze omezenou váhu), se několik mazaných rodičů rozhodlo využít nepřesné specifikace nové služby a poštou tak poslala svoje vlastní dítě.
Nový servis totiž do detailu nevymezil, co se vlastně smí a nesmí poštou zasílat. Několik Američanů tak využilo příležitosti a pošťáci se museli postarat o doručení takových prapodivných věcí jako rakví, psů, vajíček a dokonce i dětí – jízdenka na vlak byla přece jen o dost dražší.
První zásilkou byl roku 1913 osmiměsíční James Beauge, kterého rodiče odeslali k babičce pouhou míli daleko. Za službu zaplatili 50 dolarů a 15 centů, z čehož bylo oněch 50 za pojištění „balíku“.
Šestiletá Edna Neffová zas byla poštou poslána na poněkud delší cestu ke svému otci – 720 mil daleko. V nejslavnějším případu z roku 1914 figurovala šestiletá May Pierstorffová, kterou rodiče zaslali k babičce se všemi správnými náležitostmi – cestovala mezi zásilkami v železničním poštovním voze se známkou připnutou na kabátě.
Bizarní praktice byl utnut tipec o dva roky později od spuštění služby a lidská mláďata tak přestala být považována za poštovní balíky.
Jan Králík
