V Polsku jeho rozhovor o historii vztahu Poláků a Židů zvedl vlnu napětí. Novinář Daniel Kaiser ve své knize Proměny světa přináší padesát rozhovorů s významnými osobnostmi, které v průběhu šesti let vycházely v časopise Echo. Rozhovory se dotýkají významných momentů hýbajících současnou civilizací od digitální revoluce, souboje náboženských ideologií, pnutí v Evropské unii až po klimatickou krizi. Který z nich vyvolal největší emoce a kdo je podle autora knihy největší hrdina?
Který příběh lidí z knihy Proměny světa vás nejvíc šokoval?
Dotkl se mě příběh Seyran Atesové, odvážné ženy v Berlíně. Paní je turecko-kurdského původu, už před třiceti lety během práce v manželské poradně přežila těžké zranění, když si turecký manžel přišel do poradny pro svou ženu a u sebe měl střelnou zbraň. Atesová popisuje zkušenost na hranici mezi životem a smrtí. Ale jede dál. Přednedávnem založila první tzv. liberální mešitu v Evropě. Sama ji vede, mešita není oddělená pro muže a pro ženy, káže se německy, hlásá se smířlivost k evropské kultuře. Mešita se choulí v přístavku jednoho evangelického kostela, jinde se místo nedalo sehnat. Do mešity uvnitř kostela, který leží uprostřed muslimského osídlení, málokterý zájemce z řad muslimů má odvahu jít. Atesovou hlídají na místě policisté v civilu.
Kdo ze zpovídaných je ve vašich očích největší hrdina a proč?
Jednoznačně Vladimir Bukovskij, slavný sovětský disident a mnohonásobný politický vězeň. Žil od roku 1976 do své smrti předloni na Západě, po většinu času v anglické Cambridgi. Když jsem kdysi bydlel v Londýně a jel jsem do Cambridge, často jsem ho navštěvoval. Stal se z něj velký kritik dnešního Západu, měl smutný dojem, že Západ se sám od sebe vzdává svobody, že univerzity už jsou ztracené, že Evropská unie je v několika ohledech pokračováním Sovětského svazu. Ale osobně nebyl zatrpklý, byla s ním sranda. Rozhovor přetištěný v knize vznikl asi rok před jeho smrtí, pokud vím, je poslední, který Bukovskij poskytl.
Koho bylo nejtěžší ukecat a jak se vám to nakonec povedlo?
Nejtěžší na ukecání se mi zdá Jaromír Nohavica, který mi už před nějakou dobou rozhovor slíbil s tím, že náš čas přijde. Ale nevím, jak to poznat. Tomáš Poláček z Reportéra tvrdí, že se mu člověk musí pravidelně vnucovat, což by se mi nechtělo. Tak třeba Nohavica čte Muže v Česku… Jinak celkem nikoho přesvědčovat není třeba. O některé rozhovory se člověk už nepokoušel, když viděl, že ONI nechtějí. To se hlavně v letech 2014-17, 18 týkalo skoro celého ANO s Andrejem Babišem na prvním místě.
U kterého rozhovoru jste se nejvíc zapotil?
Stalo se mi u rozhovoru s dosluhujícím vicepremiérem Karlem Havlíčkem – jeden z mála politiků ANO, který se s námi bavil -, že jsem po zjistil, že mám místo nahrávání v mobilu puštěné stopky. Takže jsem věděl, že jsem nenahrál přesně 31 minut 16 sekund. Panu Havlíčkovi to kupodivu nevadilo, spustil bez mrknutí oka zase od začátku a za 31 minut byl zhruba tam, kde jsme předtím skončili. Ale tento rozhovor v knížce není.
po pravici Daniela Kaisera je Viktor Jerofejev, slavný ruský spisovatel. Foto je z léta 2014 z Kyjeva, fotil Jan Zátorský
Který z vašich rozhovorů vyvolal největší ohlas, odpor nebo emoce? U koho a proč?
Zvláštní případ byl rozhovor s ředitelem Židovského muzea ve Varšavě Pavlem Spiewakem. Spiewak mluví dosti přímočaře o historii vztahů mezi Poláky a Židy, podle mého k Polákům i dost nespravedlivě. Jednoho dnes slavného polského intelektuála, který byl mimochodem na univerzitě jeho oblíbený žák, Spiewak v rozhovoru označuje za antisemitu. K tomu intelektuálovi se rozhovor dostal péčí jedné naší polské předplatitelky, která ho z vlastní iniciativy přeložila, a v Polsku vypukla menší bouře. Byla to zrovna doba, kdy mezi Tel Avivem a Varšavou probíhala diplomatická válka, tak jsme k ní mimoděk ještě trochu přiložili.
Je vůbec zvláštní, jak se lidé rádi vzrušují nad historií, ještě a právě v této době. Léto 2020, mezi první a druhou vlnou covidu, zase vypukly spory o interpretaci československé normalizace. Odstartoval to v rozhovoru pro Echo tehdejší děkan Filozofické fakulty UK Michal Pullmann. Má provokativní tezi, že pozdní komunismus u nás už nestál na represi a strachu. A říkal, že uklízečku ze Žďáru netrápilo, že nemůže jet do Alp, že velké části lidí stačila socialistická riviéra na Vranovské přehradě, že novomanželské půjčky pro ně byly mnohem důležitější než svoboda a podobně. Mně Pullmann přišel zajímavý, i když s ním nesouzním, a vůbec jsem nechápal prudkost, se kterou na něj tolik lidí útočilo.
foto z Ulmu, Daniel Kaiser s neurologem prof. Manfred Spitzer, autorem bestselleru Digitální demence, fotil Jan Zátorský
Kdo byl největší puntičkář a do posledního slova lpěl na drobných úpravách?
To nejspíš kdysi Václav Havel, ale to mluvím o starším rozhovoru. Když začalo Echo, byl už po smrti.
Který rozhovor probíhal na místě, které vám utkvělo v paměti?
S autorem největšího německého bestselleru od války, ekonomem a provokatérem Thillem Sarrazinem jsme se sešli ve vlaku. Napsal mi, že toho a toho dne bude sedět v ICE ze Švýcarska do Berlína, a když si k němu přisednu ve Frankfurtu, bude mít na mě čas. Našli jsme ho v první třídě.
Kdo ze zpovídaných vás překvapil smyslem pro humor a v jakém případě to bylo? S kým byla prostě sranda…
Sranda je s každým druhým, což Adame určitě znáte z vlastní zkušenosti. Samozřejmě je většinou podmínkou zvednout zadek a za člověkem někam zajet, kde se dobře cítí. Na nic jsou rozhovory po telefonu.
Daniel Kaiser, fotil Tomáš Krist
Daniel Kaiser je respektovaný novinář, který působí v časopise Echo. Čtenáři ho znají především jako autora dvoudílného politického životopisu Václava Havla, který vyšel i německy. Daniel vystudoval Pedagogickou fakultu UJEP v Ústí nad Labem a posléze německá a rakouská studia na Fakultě sociálních věd UK. Během studií pracoval v zahraničněpolitickém odboru prezidentské kanceláře. Od roku 1998 působil v Lidových novinách, v české redakci BBC a opět v LN. Několik let prožil v Německu a Británii.
