Na to, že se z Československa nedalo cestovat na západ, si moc nepamatuje – narodil se pouhých pět let před revolucí, která zbourala železnou oponu. Velká část rodiny pracovala na letišti, což mu otvíralo možnosti létat častěji, než si mohli dovolit jeho spolužáci: děda byl u Swiss Airu a táta s mámou u ČSA. Ve svých osmi letech se poprvé podíval do Thajska, ve dvanácti do USA. 

Je to už kus života, ale dodnes si pamatuje, jak v San Franciscu poprvé ochutnal jídlo z mexického fastfoodu Taco Bell, na most Golden Gate, který se tehdy výjimečně neschovával v mlze, nebo na chladivý vítr vanoucí nízko nad mořem, když vystupoval z lodi na  ostrovní věznici Alcatraz přeměněné v muzeum.

Aniž by to tehdy tušil, bylo to jeho první seznámení se zemí a kulturou, s nimiž měl spojit své budoucí podnikání. Jak hodnotí své první setkání s Američany? „Byli milí, přátelští, zvědaví a rádi nám kdykoli ochotně poradili. Někdo říká, že to je přetvářka, ale já v tom mnohem spíš cítil zájem,” myslí si Jan Berenda, spolumajitel cestovní kanceláře USA na míru, která nabízí cesty do Ameriky vycházející vstříc individuálním přáním zákazníků. Před koronavirem jich za oceán posílal dva tisíce ročně. Dneska bojuje o přežití.

Své návštěvy v USA už ani nespočítá

On sám si Ameriku oblíbil nejen kvůli pestrosti a neomezeným možnostem, ale i díky všedním drobnostem, jakože se na sebe lidé nemračí. Dnes už ani nespočítá, kolikrát se do Států podíval. „Možná stokrát,” myslí si s tím, že jen v New Yorku byl tak čtyřicetkrát. Dodnes si vybavuje, jak kamarádem a současným kolegou Jindrou odletěl do New Yorku na zaměstnanecké letenky ČSA za tři sta šedesát korun. „Přiletěli jsme po obědě, za osmnáct dolarů přespali v hostelu na pokoji spolu s dalšími dvaceti lidmi, druhý den oběhli pár obchodů a po obědě zas letěli zpět,” říká o cestě, kterou si vychytal během studií, kdy si přivydělával na letišti.

Východní pobřeží bylo prvním místem, s nímž se v USA seznámil i Honzův další kolega Jakub. Do určité míry býval jeho pravým opakem. Létání se bál a nemusel ani shon velkoměst. Do New Yorku ho vylákala jeho přítelkyně, která měla ve Státech známého, u nějž se dalo zadarmo bydlet. „Poprvé v životě jsem letěl do Řecka, bylo mi jednadvacet let, a na ten dvouhodinový let jsem se psychicky připravoval dva měsíce. Když jsem za dva roky zjistil, že mě čeká devítihodinový let do Washingtonu, tak jsem se málem zhroutil a kupoval si kinedryl,” směje se Kuba, který se do Ameriky dvakrát nehrnul. Mraky lidí mu stačily i na Příkopech v Praze, a při představě, že se prodírá davy na Manhattanu, se mu dělalo mdlo. Všechno se ale změnilo ve chvíli, kdy poprvé vkročil na Times Square. „Dostalo se mi to pod kůži tak, že jsem si ještě dlouho po návratu pouštěl doma webkamery z New Yorku,” směje se Jakub.

Společná vášeň svedla Honzu dohromady se všemi kolegy. Se svými rodinami nebo s klienty projeli Státy křížem krážem nespočetněkrát. Když se jich zeptáte na nejsilnější zážitek, jsou skoro bezradní. Zažili toho tolik, že není snadné vybrat to nej. Chodili deštnými pralesy na Havaji, s divokými medvědy na dosah křižovali Aljašku v džípech, obdivovali parky Středozápadu i Západu, navštívili metropole i města duchů, byli na basketu i na hokeji a koupali se v obou oceánech. Za jeden z důvodů, proč si Ameriku oblíbili, zmiňují i jiné nastavení lidí. „Jsou pozitivní a svobodní zároveň,” shodují se Honza s Kubou, když s nimi sedím v jejich kanceláři v pražských Dejvicích. Zatímco v předchozích letech svým klientům sestavovali podrobné itineráře na cesty a připravovali zájezdy, v tuhle chvíli s leteckými společnostmi a hoteliéry vyjednávají podmínky vrácení peněz za již zaplacené letenky a komunikují s klienty ohledně zrušených zájezdů. „I to je jedna z výhod, proč létat s cestovní kanceláří. Těm, co si koupili letenky sami, nikdo nepomůže. My máme vzhledem k velkému množství objednávek mnohem lepší vyjednávací možnosti,” říkají. Oba doufají, že se nejpozději na podzim situace uklidní a začne se zas létat.

Medvědice s medvíďaty i zkrachovalé aerolinky

Už v minulosti se museli potýkat s nástrahami, jako když se skupinkou v lese nečekaně potkali medvědici a medvíďaty, nebo když měli na Havaji zaplacené letenky pro patnáct osob, jenže v den odletu aerolinka krachla a z palubních lístků se staly bezcenné papírky. Tehdy jim nezbylo než koupit nové letenky u jiné společnosti a z té staré peníze vymáhat. „Další důvod, proč se vydat na cesty s něčí pomocí,” říká Jan Berenda. Svým zákazníkům zajišťoval ve Státech zajišťoval veškerou podporu a plnil jim nejrůznější přání od návštěv sportovních utkání, přes duhové festivaly až po nákupy vzácných známek.

Během pravidelných návštěv Spojených států si osvojili návyky, které v Česku nejsou stále samozřejmé. „Pokud nejsem úplně nespokojený, dávám v restauraci dýško 15% jako v USA. Číšníci jsou někdy překvapení, ale myslím si, že si to za svou práci zaslouží,” říká Jan Berenda. V Americe tvoří spropitné většinu platu obsluhy restaurací a pokud zákazník nedá alespoň deset procent navíc, manažer restaurace se ho přijde zeptat, zda se servisem bylo něco v nepořádku. Americká mentalita má i spoustu dalších podob. Když Honza se svou manželkou kdysi boural na dálnici, svědkyně nehody zavolala policii, a pak jim nabídla odvoz i ubytování u sebe doma. Nabídku odmítli, ale ona trvala alespoň na tom, že je alespoň odveze na letiště, kde si půjčí náhradní automobil. „Oni si takhle normálně pomáhají,” shrnuje své zážitky majitel cestovní kanceláře.

Jan Berenda, majitel CK USA na míru

Teď mu byznys stojí, ale práci má paradoxně víc než v době před koronakrizí. Spolu s kolegy je v neustálém spojení se zákazníky i dodavateli, vyřizují změny zájezdů a převádí firmu na nový režim. Snaží se vylepšit nabídku, aby byli připraveni, až agonie skončí a USA bude opět jasnou volbou pro všechny, kdo se rozhodnou podívat se do Spojených států. Uvnitř firmy tomu říkají příprava na restart. Trápí je nejen to, že vzhledem k okolnostem nemůžou zajišťovat výlety pro své zákazníky, ale i to, že sami necestují. „Člověk musí bojovat s tou demotivací, aby vydržel, abychom nepřišli o vše, co jsme sedm let budovali. Dovedu si představit, že někdo jiný už by to v tuhle chvíli zavřel. Tak daleko zatím nejsme. Díky odpovědnému hospodaření a rezervám z minulých let jsme zatím nebyli nuceni nikoho propustit ani snižovat mzdy, ale už bychom uvítali, kdyby se to uvolnilo,” doufá majitel CK USA na míru Jan Berenda.

text: Adam Maršál

Komentáře