Je absolventem Anglo-American University v Praze a London School of Economics. Bezmála deset let působil v Zahraničním odboru prezidenta Václava Klause, čtyři roky byl velvyslancem České republiky v Dánsku a v současnosti přes tři roky šéfuje českému velvyslanectví v Mongolsku. Jiří Brodský patří mezi přední tuzemské velvyslance, jemuž Česká republika vděčí za nadstandardně vřelé vztahy s rozlehlou středoasijskou zemí. Jak se s tímto pro našince relativně neznámým prostředím sžíval? Proč si za svou profesi zvolil právě zastupování státu v zahraničí, a jakým souborem dovedností by podle něj měl disponovat každý velvyslanec?

Velvyslanecký úřad v Mongolsku vedete už od roku 2017. Jak moc velký to pro vás byl kulturní šok? V čem spatřujete největší rozdíly oproti životu v České republice? Jak tuto zemi poznamenala pandemie COVID-19?

S Mongoly máme mnoho společného. Obě země patřily před rokem 1989 do tzv. Východního bloku a začaly úzce spolupracovat. V tehdejším Československu studovalo přes 20.000 Mongolů. V Mongolsku působili naši geologové, zemědělští experti, vodohospodáři. Češi stáli u zrodu kožedělného průmyslu a obuvnictví v Mongolsku, postavili první nemocnici, čeští sládci pomáhali v roce 1927 založit pivovar Borgio. Máme zde díky tomu, ale i díky současným projektům jako je projekt Zoo Praha „Návrat divokých koní“ a obchodní spolupráci, skvělé jméno a Mongolové považují Čechy za blízké přátele. I proto u nás dnes žije nejpočetnější mongolská komunita v Evropě.

Život v mongolských městech se do velké míry podobá tomu v Čechách. Odlišný je ale život na venkově. Počet obyvatel v Mongolsku je 3,2 mil. a ekonomiku táhne především těžební průmysl. Na území s rozlohou 20x větší než Česká republika se mongolští pastevci starají o 70 mil. koní, ovcí, koz, krav a jaků. Mongolský venkov si díky pastevcům udržel tisícileté tradice. Mongolové jsou nadále nomádi, umí skvěle pracovat s masem a s kůží, odmalička jezdí na koni, umí i v naprosté pustině uvařit úžasné jídlo.

Turisté považují Mongolsko za exotickou zemi, kde můžete „vzít do dlaně dálku“. Rozhodně tu však nečekejte žádné tropické teploty. Ulánbátar je nejchladnějším hlavním městem na světě. Mongolsko je však nesmírně krásná a fotogenická země, kterou si oblíbili nejen čeští rybáři a motorkáři.

Šíření COVID-19 v sousední Číně vedlo mongolskou vládu k zavedení tvrdých restrikcí již začátkem února letošního roku. Vlada zakázala vstup cizinců, uzavřela hranice, zrušila komerční lety, zavedla povinnost nošení roušek, uzavřela školy, školky, kina, divadla, omezila provoz restaurací a barů. Kina a divadla už se postupně otevírají a restaurace už nemají nijak omezenou otevírací dobu, ale jinak všechny restrikce trvají nadále. Letos tak nemohli do země přijet žádní turisté ani na hlavní letní svátek Nádam.

Směřoval jste ke kariéře v mezinárodních vztazích už od dětství nebo jste měl úplně jiné zájmy? 

Lákalo mě filmové prostředí, zejména jeho vizuální stránka. Už jako dítě jsem chtěl být kameramanem. Pokud byste se ale zeptali mých spolužáků nebo učitelek ze základní školy, pravděpodobně by vám řekli, že jsem měl odlišné vlohy. Během školních besídek jsem většinou stál na stupínku – jako bavič, scénárista nebo režisér.

Jak jste se od toho nakonec dostal k diplomacii?

Bavilo mě studium cizích jazyků a již na střední škole se k tomu přidala zahraniční politika, zejména četbou odborné literatury, memoárů i historických knížek. Za to, kde dnes jsem, do velké míry vděčím svému dědečkovi. Když mi bylo 16 let, vedli jsme spolu rozhovor o tom, co mě baví, co bych chtěl studovat, a jak to co nejlépe zúročit i v profesním životě.

Po magisterském studiu jsem téměř deset let působil v Zahraničním odboru Kanceláře prezidenta republiky a mohl tak pracovat pro Václava Klause v okruhu skvělých kolegů, kterých si vážím. Rád bych za všechny zmínil Jiřího Weigla a Ladislava Mravce, od kterých jsem se o zahraniční politice a diplomacii hodně naučil.

 Studoval jste na Anglo-American University v Praze. Proč právě toto škola? V čem se liší od jiných veřejných i soukromých univerzit?

Anglo-American University má jednu nespornou výhodu. Nabízí studentům kvalitní vzdělání v prestižních oborech. A to vše v anglickém jazyce. Bakalářské absolutorium v angličtině pro mě bylo nezbytné, bez něj bych si jen stěží mohl podat přihlášku do magisterského programu na některé z předních britských univerzit, a doufat v úspěch.

Studium politologie a sociologie na AAU ale v těchto podmínkách obstálo na jedničku. Na AAU přednáší skvělí zahraniční i domácí profesoři, v rámci celé střední Evropy je kvalita pedagogického sboru AAU výjimečná. Škola navíc sídlí v reprezentativních prostorách v samém historickém centru Prahy.

 Zužitkoval jste zkušenosti načerpané při studiu během své profesní kariéry?

Díky AAU jsem byl přijat na London School of Economics and Political Science. Měl jsem dobré studijní výsledky, proto mi v Londýně bylo uděleno maximální vstupní stipendium. Ničeho z toho bych ale nedosáhl, nebýt cenných zkušeností z AAU.

Ty mi pomohly obstát ve vysoce konkurenčním prostředí mezi zahraničními studenty, nejprve v Čechách a pak i Británii. Navíc jsem během studijních let poznal řadu přátel na celý život. Nejen z Británie, ale také z Finska, Srbska, Chorvatska, USA, Japonska nebo Filipín.

 Jaké schopnosti by měl mít velvyslanec? Bez čeho se v zahraniční politice zkrátka neobejdete?

Velvyslanec má v první řadě prosazovat zájmy země, kterou reprezentuje. Proto je nejdůležitější schopnost komunikovat, umění volit správná slova v různých světových jazycích, nedělat diplomacii tzv. od stolu a získávat pro svou zemi přátele a obchodní partnery v zemi vyslání. Velvyslanec má mít schopnost nacházet v bilaterálních vztazích to pozitivní a stavět na tom. Musí najít každou cestu, aby pro něho země, kde působí, byla druhým domovem, aby ji měl rád hned po své vlastní zemi. Měl by být manažerem schopným vést pracovníky ambasády (často různých národností) jako jeden tým. Měl by mít schopnost „nelámat hůl“ a umět se usmát i na ty, kteří se v danou chvíli mračí.

Komentáře