Když se řekne jaderná havárie, každý si vzpomene na Černobyl. Dne 29. září 1957 se ale na jižním Urale odehrála jaderná havárie, o které svět neměl dlouhá léta tušení. Přísné utajení ze strany sovětského režimu vedlo k tomu, že varováni nebyli ani místní obyvatelé, což mělo tragické následky. Na tzv. kyštymskou katastrofu si dnes vzpomene málokdo. Přitom jde po Černobylu a Fukušimě o třetí nejvážnější jadernou havárií v dějinách.

Majak byl postaven spolu s městem Ozjorsk v naprostém utajení v letech 1945 až 1948. Vybudovali jo vězni pracovního tábora gulagu, který ležel na místě dnešního Ozjorsku. Byl součástí sovětského jaderného programu. 19. června 1948 zde byl spuštěn první ruský reaktor A-1 „Annuška“, který vyrobil palivo pro první ruskou atomovou bombu RDS-1. Během provozu zde došlo k množství havárií a nehod, které značně znečistily okolí. Nejhorší z nich byla havárie v roce 1957 se stupněm vážnosti 6 na sedmidílné mezinárodní stupnici jaderných.

Jaderný výbuch nastal v důsledku tepelné destrukce zásobníku vysoce radioaktivního materiálu, kdy explodovala nádrž, ve které se skladovala směs acetátů a nitrátů sodných, včetně nitrátů všech možných radionuklidů. K výbuchu došlo následkem odpaření chladící vody, bez které se nádrž zahřála na 350 °C. Pak došlo k chemické explozi a rozptýlení 70 až 80 tun chemické směsi (o síle 20 MCi radioaktivity) do výšky jednoho kilometru, z čehož asi 90 % dopadlo na nejbližší okolí a zhruba 2 MCi se rozptýlilo na několika stech čtverečních.
Samotný výbuch neměl žádné oběti, ale uvolnil do vzduchu obrovskou masu radioaktivního materiálu. Během 10 až 11 hodin zanesl vítr radioaktivní mrak severovýchodním směrem a dostal se 300 až 350 km daleko od místa neštěstí. Zasáhl oblast velkou 20 000 km čtverečných (čtvrtina území ČR). Tato oblast nese označení EURT Východouralská radiační stopa. Havárie je považována za třetí nejrozsáhlejší radiační havárii ve světovém měřítku a předčily ji pouze Černobyl a Fukušima.
V průběhu havárie a její likvidace byly ozářeno několik tisíc lidí, ale Sověti tyto skutečnosti utajovali nejen před světem, ale i před vlastními občany. Lidé v blízkých vesnicích věděli, že se něco stalo, ale nikdo jim nic neoznámil. Až týden po výbuchu začaly první evakuace. Bylo jim sděleno, že musí odjet, a to hned. Ale nevysvětlili jim proč. Sovětské úřady evakuovaly nejméně 22 vesnic a jejich zhruba 10 tisíc obyvatel. První lidé opustili své čtyři vesnice v horizontu 7 až 14 dní po havárii. Pak byl dlouho klid. Další dvě vlny evakuací následovaly po 250 a pak po 330 dnech. Poslední evakuace proběhly 670 dní po havárii, tedy skoro po dvou letech.
Co se opravdu odehrálo při první největší civilní jaderné tragédii, dokládá výjimečný dokumentární film Metamorfózy autora Sebastiana Meze, který zaznamenal svědectví těch, kteří katastrofu zažili, i těch, kteří se dodnes musí potýkat s jejími následky, ač v roce 1957 ještě nebyli na světě
„29. září jsme na poli sklízeli brambory. Najednou jsme slyšeli silný výbuch, země se zatřásla pod mýma nohama. Všichni jsme byli v šoku. Děti si hned lehly na zem a starší lidé, kteří zažili válku, si mysleli, že právě začala nová. Vylezli na stromy, aby zjistili, odkud ten výbuch přišel. K nebi stoupal špinavý mrak… Byl skoro úplně černý a vypadal jako kouř, co stoupá z pece,“ vzpomíná v dokumentárním filmu Metamorfózy žena, která tehdy právě začala chodit do páté třídy a bylo jí pouhých 11 let. Když přišla domů, všechna okna byla rozbitá. „Tehdy jsme nevěděli, co se stalo. Po pěti dnech nás ve škole nechali nastoupit a řekli: ´Zase jednou budete muset vypomoct v kolchozu.´ Na poli jsme viděli, že kolem hromad se zeleninou jsou vykopány hluboké jámy.“ Zeleninu měly děti do děr naházet. Samozřejmě se divily. „Jen nám řekli, že zeleninu něco zničilo a že ji nemáme jist.“

Komentáře