Mladé Židovky, nejčastěji ve věku od 16 do 21 let, měly odjet ze slovenského Humenného na tříměsíční práci v obuvnické továrně. Místo toho skončily v nejobávanějším nacistickém vyhlazovacím táboře a nuceně se podílely na jeho vzniku. Hrůzy nakonec přežila jen hrstka dívek z prvního transportu.
Roku 1939 se Slovenský stát přidal na stranu nacistického Německa a o tři roky později se podílel na deportaci židovských obyvatel do tábora v Osvětimi, ze kterého se měla stát jedna z nejobávanějších destinací často značících smrt.
Lidé z prvních z transportů v březnu roku 1942 však stále ještě netušili, co místo určení Osvětim znamená. Volba prvních obětí padla na slovenské Humenné. Všechny židovské svobodné dívky ve věku od 15 do 36 let se měly povinně přihlásit k pracovnímu nasazení v polské továrně na obuv. Bylo jim „zaručeno“, že za pár měsíců se budou moci vrátit domů.
Kniha věnující se dívkám z prvního transportu „999: The Extraordinary Young Women of the First Official Jewish Transport to Auschwitz“.
Původně jich mělo být 999 – oblíbené okultní číslo Heinricha Himmlera, avšak i Němci se někdy přepočítají a do Osvětimi jich nakonec dorazilo 997. Z továrny na obuv se vyklubalo peklo na zemi. Dívky musely pod brutálním dozorem postavit táborovou infrastrukturu a nedobrovolně tak vystavěly vraždící tábor pro svůj vlastní lid.
Většina z nich zemřela již během prvního roku. Po návalu židovských a ostatních vězňů byly ty, co přežily, „povýšeny“ na lehčí pracovní pozice s určitými výhodami např. v podobě lepšího jídla – jako odklízení mrtvol z plynových komor nebo třídění hald oblečení, šperků a zavazadel zavražděných.
Jelikož dívky patřily k prvním vězňům krutého tábora a uvnitř jeho zdí strávily více času než ostatní, přežila z nich jen malá hrstka. Na jejich příběh se časem zapomnělo – datum prvních transportů se silně zapsalo do dějin, ale že se jednalo o mladé slovenské dívky, zapadlo kamsi mezi milióny smutných příběhů.
Jan Králík
