Autor, reportér a režisér více než pěti set reportáží pořadů Na vlastní oči a Reportéři ČT. Na první pohled by se mohlo zdát, že má díky své nebojácnosti nořit se do leckdy zrádných a nebezpečných vod ožehavých sociálních i politických témat „práci snů“. A to přestože se pokaždé při rozkrývání skrytých tenkých nitek společenských vazeb a vztahů musí prokousat až na samo dno spletitých lidských osudů. Málokdo ovšem tuší, že on sám několikrát narazil až na úplné dno. V pořadu 13. komnata, který bude Česká televize vysílat 31. ledna 2023, poprvé odhalí všechny svoje eskapády, jež by samy vydaly na originální scénář a které převrátily naruby jeho život, osobní i profesní – protože obě tyto stránky jsou u něj úzce propojené.
Víš, že jsi v jednom ohledu stejně slavný jako kanoista Lukáš Pollert, který prodal své olympijské medaile a výtěžek věnoval nadaci DropIn? Ty jsi v roce 2012 získal Českého lva za svou dokumentární tvorbu, ale také jsi tu sošku nakonec prodal. Proč?
Moje důvody byly daleko pragmatičtější, ale stejně nezištné jako u Pollerta. Českého lva jsem prodal, protože jsem chtěl koupit dětem něco malého k Vánocům. Jsem totiž v insolvenci a v osobním bankrotu. Na živobytí mám měsíčně cca osm tisíc korun. Já sám s tím v pohodě vyjdu, ale chtěl jsem své děti (dcera 12 let, syn 14 let – pozn. red.) něčím na Vánoce potěšit. Naštěstí všechny své dluhy už kompletně splatím za půldruhého roku.
Tvoje Třináctá komnata v České televizi (ČT1 31.1. ve 21:05) to bude určitě rozebírat podrobněji – do hlubin… Ale prozraď něco předem, třeba jak jsi mohl utratit tak šílené prachy, že ses zadlužil až po uši? Vždyť jsi jeden z nejplodnějších televizních reportérů a dokumentaristů…
Stručně a jasně – kolem sedmi mega jsem projel v hazardu, hlavně v ruletě, s čímž byl spojený i chlast. Sice jsem měl jsem různá období, kdy jsem celá léta nehrál ani nepil, jen točil a točil. Jenže pak jsem byl třeba celýměsíc v rauši, kdy každý den létaly vzduchem statisíce. Ze dvou tisíc jsem jednou na ruletě dostal tři sta čtyřicet tisíc. Které jsem ale kompletně projel během následujících pár hodin. Gambleři neumějí při výhrách nikdy včas odejít. To je jejich – tedy naše i moje – prokletí…
Titulní stránka časopisu Reflexu před třiceti lety s Davidem Vondráčkem, kdy si zahrál v rámci reportáže na syrského běžence, který prchá do Německa. Tam byl zatčen. V té době pil David první ligu a v hernách nechával statisíce.
Jak ses z těch proher a z pití dostával? Jak ses z toho vyhrabával, to muselo být psycho…
Vždycky jsem měl nějakou ‚slečnu samaritánku‘, která se o mě starala a hlídala mi prašule. Taky můj hodný bratr Pavel mě vytáhl třeba na týden do Tater, kde se mi hlava trochu srovnala. A pak jsem vždy na nějaký čas s úspěchem vyčenžoval závislost za závislost, gemblertví a alkohol za workholismus. Třeba tři roky jsem měl kvartální pauzu – a to jsem ležel v Univerzitní knihovně s flaškou minerálky a studoval středoevropské dějiny, a pak o tom točil dokumenty. Viz třeba Laudatio Petra Uhla zde: bit.ly/3HwpelI.
Vedle malých dějin ve víru těch velkých máš i plno reportáží a dokumentů o různých lidech ze sociálního suterénu. Je to jen náhoda? Připadá mi, jako bys skrze své hrdiny nehrdiny natáčel stále o sobě.
Vzpomínám si na fenomenálního bezdomovce Tondu Škopka, který zdědil milión a za měsíc ho kompletně rozfofroval. Nebo na traktoristu s fekálem Milana Čurdu, kterému naměřili osm promile a z kterého se stala celebrita Podkrkonoší. (Dokumenty jsou ke zhlédnutí zde: Život a dílo Milana Čurdy a Milan Čurda a Tonda Škopek.)
Milan včera (20. ledna 2023 – pozn. red.) umřel. Na následky nadměrného pití. Dost mě to vzalo. Zůstane po něm verbum „čurdovat“. To znamená „zpít se totálně pod obraz“. Sám jsem ale taky „čurdoval“. Na posledním léčení před šesti lety jsem byl nejdříve v pražských Bohnicích a pak v Nechanicích u Hradce Králové, kde jsem s Milanem Čurdou před patnácti lety i natáčel. To měl období, kdy se chtěl vyléčit. Když jsem tam před šesti lety přijel já, primář léčebny se mě ptá, co dnes budeme filmovat. A já mu říkám: „Nic, jdu se léčit.“ A on: „Z čurdování?“ Pravím: „Jo. A ještě taky z hazardu…“
Davide, tys ale vůbec neodpověděl na mou otázku…
Ano, máš pravdu. Takže – točím příběhy lidí, kteří se zamotali do velkých dějin i do svých ‚malých‘ hříšných životů, a nějak se z nich neumějí rozmotat… Mám k nim možná větší empatii a senzitivitu, když prožívám to, co oni.
V roce 2018 získal David Vondráček (na fotce s hlavní postavou dokumentu) společně s Romanem Šantúrem hlavní Cenu poroty festivalu evropských veřejnoprávních televizí Prix Circom za dokument Poslední naděje Věry Bílé. Krátce po natočení filmu hlavní aktérka – opuštěná na sociální ubytovně – zemřela.
Což je vlastně případ i tvého filmu Láska v hrobě… O „Romeovi a Julii“, co „bydlí v hrobě“, a pak na tuhle láskyplnou, ale děsivou sebedestrukci umírají… Lišíš se od nich v něčem?
Myslím v tom, že když už to vypadá, že umřu jako Milan Čurda, tak na poslední chvíli ‚vyberu zatáčku‘. Narozdíl od hřbitovních zamilovaných – tu poslední zatáčku jsem vybral před šesti lety, kdy jsem na popud kamarádky Jiřiny vyhledal odbornou pomoc. Teď už mnoho let nechlastám ani neruletuju… Nechal jsem se zaměstnat v Reportérech ČT, kde je kromě prioritní investigace prostor i pro dokumentování příběhů lidí, kterým se točí hlava z kolotoče života…
Jak ses dostal k tomu, že se o tobě točí 13. komnata?
Zase takový přepjatý narcisistní exhibo nejsem, abych to inicioval. To napadlo režiséra Ivana Bareše, který mě k tomu přemluvil. Říkal, že jsem pro lidi poučný příběh… A že jsem důkazem, že se dá žít v osobním bankrotu i s minimem peněz, aniž by člověk hladověl a vůbec strádal, a přitom mohl dělat to, co umí a co ho baví. Tak trochu jsem se vrátil ke svému oblíbenému filozofovi Erichu Frommovi, který mě kdysi dávno oslovil svými knihami jako Anatomie lidské destruktivity a studií Být a mít. Takže jsem, a moc toho nemám. Ale dá se to vydržet…
Zkoumáte ve „třináctce“ i prapříčiny tvých závislostí?
Je tam trochu temná psychoanalýza. Divné dětství a tak… Jeden člen ze štábu říkal, že některé ty bývalé třináctky byly spíše dvanáctky a jedenáctky. A já prý odemykám děsivou komnatu s tím správným tajemným číslem „13“. Nevím… Zatím jsem to ani neviděl. Netlačil jsem, abych musel s předstihem koukat na sestřih, kde národu vyprávím, jak se koupu ve sračkách. Prý poučných…
Jak jsi prodal toho křišťálového Českého lva za Lásku v hrobě? To jen tak jde? Kdo ho koupil?
Jeden filmový produkční si ho chtěl vystavit doma na poličce… Já poličkou nemám. Ostatní své ceny – jsou hodně těžké, to bys nevěřil – mám nakopané pod postelí. On sám za mnou přišel s tou nabídkou. Pro mě ten kus broušeného skla nemá valnou hodnotu, vážím si ale toho ocenění filmových akademiků.
David Vondráček získal v roce 2012 vedle Ceny českých filmových kritiků i Českého lva za režii svého filmu Láska v hrobě.
Kolik jsi za lva chtěl?
Není to bůhví kolik. Slíbil jsem, že to neprozradím. Stačí mi to kromě dárků i na výlety s dětmi. Naštěstí mi Exička (bývalá manželka – pozn. red) naše sviště půjčuje. Máme korektní vztahy. Ale ve Třináctce vystupovat odmítla. Škoda. Bylo by to zajímavé, jak mi s nekonečnou trpělivostí stále dávala šance k nápravě…. Jenže já stále a stále slyšel v hlavě opakující se hlas krupiéra: Ukončete sázky prosím…
Jak dlouho nehraješ a nepiješ?
Teď už je to přes pět let.
Je to na už furt?
Rád bych, jenže těžko říct. Chci tomu věřit – ale znáš to úsloví, že největší lest ďábla je, že ti nakuká, že neexistuje… Třináctou komnatu se mnou odemyká kolegyně z Reportérů ČT Jana Neumannová, co mě zná dlouhá léta. A ta si myslí, že když za půldruhého roku splatím dluhy a už mi nebudou strhávat – kromě ‚alíků‘ – žádné peníze, tak že se zase rozjedu…
Co si myslíš ty? Rozjedeš se?
Myslím, že pak už bych tu nebezpečnou serpentinu nemusel vybrat. Nejsem tak vitální jako před třiceti lety a vůli k životu už bych nemusel vydolovat. Pokolikáté už… Myslím, že v takovém případě bych zřejmě rychle zaklepal na pekelnou bránu. Jako Čurda. I když třeba teď Milan buší na bránu nebeskou.
Z prosincového natáčení Třinácté komnaty, která poběží poslední den v lednu v devět večer na ČT1.
—
David Vondráček. Autor, reportér a režisér více než pěti set reportáží pořadů Na vlastní oči a Reportéři ČT. Pro TV NOVA natočil dokumentárnín celovečerní tirilogii o všech podobách lásky: Poblázněný Amor, Byl lásky (ne)čas, Valentýnský nářez; též leporelo o všech podobách bláznovství O lidech a bláznech. Autorský režisér filmového dokumentu Láska v hrobě, který získal první cenu Festivalu nezávislého filmu v Římě, Cenu české filmové kritiky a Českého lva. Dokument Zabíjení po česku dostal cenu časopisu Respekt a Cenu Franze Werfela pro lidská práva. Další ocenění dostal za reportáže ve videosekci Czech Press Photo a v telezivní kategorii kultutních reportáží Pro Bohemia. Poslední cenou je za dokument Poslední naděje Věry Bílé (společně s Romanem Šantúrem) v soutěži evropských veřejně právních televizí Prix Cirtcom.
Radek Kovanda
