Včera večer měl v pražské Lucerně premiéru nový film režiséra Petra Nikolaeva – Muž, který stál v cestě. Svým dějem se vrací do československého léta 1968 a znovu otevírá téměř zapomenutý příběh Františka Kriegela, který jako jediný nepodepsal tzv. Moskevský protokol… Podle nás film jednoznačně stojí za vidění, už jen proto, že je velmi dobře natočen, herecké výkony jsou skvělé a konec konců, nikdy není na škodu připomenout si národní tragédie, které na dlouhou dobu ovlivnily osud naší země…
Premiéra se nesla ve slavnostním, leč poněkud smutném duchu. Přesně v den premiéry totiž přišla ze Slovenska smutná zpráva o náhlém úmrtí herce Dana Heribana, který ve filmu ztvárnil jednu z hlavních rolí – Alexandera Dubčeka. Nutné je poznamenat, že opravdu skvěle. Další vlnu emocí v sále vyvolala skupina ukrajinských herců, kteří přijeli na premiéru vlakem přímo z Ukrajiny a kteří spolu s českým štábem začali natáčet v ukrajinské Buče jen pár měsíců před masakrem…
Pojďme ale k filmu samotnému. Vlastně jde o další filmový dějepis z českých luhů a hájů. František Kriegel ale není Zátopek ani Palach, takže to bude mít u publika trochu těžší, pokud zrovna nepůjde o povinné školní představení, z nichž podobné látky profitují. František Kriegel byl jednou z osobností Pražského jara, ale především jediným z politiků, který odmítl posvětit invazi vojsk Varšavské smlouvy. Snímek Petra Nikolaeva podle scénáře a knihy Ivana Fíly (ten měl původně režírovat, ale rozhádal se s producenty) se točí právě kolem těch několika osudových týdnů před a po invazi, kdy se lámal chleba i charaktery zúčastněných.
Snímek přichází do kin rok a něco po ruské invazi na Ukrajinu, takže je prudce aktuální i pro ty, kdo zrovna nepotřebují doplnit vzdělání a sahají po vstupence do multiplexu místo po učebnici. Muž, který stál v cestě se rozjíždí ztuha, útočí na vás spoustou postav i kostrbatou ruštinou, ale Tomáš Töpfer v hlavní roli vás protáhne úvodními vysvětlovačkami jistou rukou lékaře, co se snažil budovat socialismus pro lidi, aby během Pražského jara prošel morální kocovinou. Rozporuplnost Kriegelovy postavy tvůrci jen naznačí a úvahy o jeho roli ve čtyřicátých a padesátých letech nechávají spíš historikům.
Nikoalev snímek natočil v dokudrama stylu à la amerických Třináct dní o kubánské krizi, dokonce obdobně přechází z barev do černobíla, kdykoliv si to situace žádá. Díky snaživému hereckému ansámblu a tíze dějin, která vyvěrá z plátna, se rozhodně nudit nebudete a z kina budete odcházet s husí kůží a pocitem, že musíte okamžitě zabřednout do knih a zjistit si víc o tom, jak to tehdy vlastně všechno bylo.
