I jedno z největších a nejvelkolepějších měst antického Egypta, Alexandrii, zčásti pohltilo moře. Stejný osud pravděpodobně čeká mnoho měst naší doby. Mocná příroda (dnes s „pomocnou“ rukou člověka) se zkrátka před pozlátkem nezastaví.
Město Alexandrie, starověké sídlo na břehu Středozemního moře, už krátce po založení Alexandrem Velikým roku 331 před Kristem přesáhlo 100 tisíc obyvatel. Ptolemaiovské velkoměsto bylo politickým, náboženským, kulturním a vědeckým centrem, které svým významem a krásou soupeřilo a snad i zastínilo samotný Řím.
Světla jednoho ze sedmi divů antického světa, majáku na ostrově Faru, nejvyšší stavby tehdejších časů, oslňovala i místo zvané Antirhodos. Malý ostrov se stal vhodným hřbetem vystupujícím z vodní hladiny, odříznut od zbytku města, pro výstavbu honosného paláce. Mezi jeho zdmi pak pobývala slavná trojice: Julius Caesar, Marcus Antonius a Kleopatra.
Hlava kněze z černého granitu.
Kombinace různých přírodních vlivů smetla mramorovou nádheru z povrchu zemského ve čtvrtém století našeho letopočtu. Zemětřesení a tsunami přikryly vodní pokrývkou palác, kláštery a zahrady – to vše bylo skryto lidskému zraku až do roku 1996, kdy podvodní archeolog Franck Goddio lokalizoval ponořený ostrov (jeho poloha byla ve starých pramenech špatně uváděna).
Z temných hlubin na něj hleděly kamenné oči prastarých sfing a egyptských vládců. Kromě „velkých“ nálezů včetně kolonády, přístavu, dláždění a Kleopatřiných osobních pokojů se pod tlustou vrstvou písku a sedimentu „válely“ stovky předmětů každodenní potřeby (a potěšení) jako keramika, mince a zlaté šperky.
Jakartu, Houston, Peking a spousty dalších měst v různých koutech našeho světa možná čeká stejný osud – jen s pomalejším „umíráním“.
Jan Králík
