V prvním dílu nové rubriky bych se s vámi rád podělil o jednoho z mých nejmilovanějších režisérů a herců v jedné osobě, kterým je Takeshi Kitano.
Jeho film Sonatine, který jsem viděl krátce po převratu, v době, kdy jsme hltali Terminátory a Ramba z pochybných VHS kopií, byl pro mě zjevením a začátkem mé lásky nejen ke Kitanovým filmům, ale i k Japonsku, japonské kinematografii, architektuře a estetice.
Kitano měl zajímavé dětství – jeho otec Kikujiro byl malíř pokojů a alkoholik, se kterým neměl Takeshi zrovna nejlepší vztahy. Jeho hlavními vzory se tak stali baseballoví hráči a členové tokijské jakuzy, se kterými se už jako dítě přátelil, obdivoval je a začínal od nich „brát rozum“. Kvůli matce se pokoušel studovat na univerzitě strojní inženýrství, to ho ale vůbec nebavilo, takže se na školu vykašlal a stal se raději beatníkem poflakujícím se a nasávajícím atmosféru po jazz barech a kavárnách v bohémských čtvrtích Tokia.
Poprvé pracoval jako MC ve striptýzovém klubu, později v roce 1971 se svým kámošem Kanekem Kiyoshim založil vlastní show Two Beats, kde se vedle specifického humoru proslavil i tím, že se nikdy nebál říct, co si myslí, říkal to vtipně, ale zároveň pěkně tvrdě a od plic, ať už šlo o politiky nebo celebrity. Postupně se stal jedním z nejoblíbenějších komiků a jak jeho popularita stoupala, začal se objevovat v různých filmech, byť jen v menších vedlejších rolích. O pár let později měl hrát konečně roli hlavní, ve filmu Violent Cop.
Už při natáčení zkušebních záběrů se Kitanovi nelíbil režisérův způsob práce a jal se ho hlasitě kritizovat, na což režisér reagoval prohlášením, že pokud se produkce nezbaví Kitana, tak s filmem končí. Produkce ovšem udělala nečekaný tah, vyhodila režiséra a režii nabídla velkohubě kritizujícímu Kitanovi, který přijal a začal natáčet svůj první celovečerní film, po jehož uvedení se Kitano definitivně stává naprosto kultovní postavou v celém Japonsku. Když měl bulvární časopis tu drzost otisknout jeho fotku s milenkou, Kitano nastoupil s partou svých nejvěrnějších a rozmlátil celou redakci, na jejíž zaměstnance přitom stříkali pěnu z hasicích přístrojů.
Kitanovy filmy jsou jiné, je v nich zvláštní směs poetiky a rychlého, průbojného násilí, které má obrovskou sílu, aniž by bylo doprovázeno jakýmikoli zvláštními efekty. V každém jeho filmu najdete kromě tvrdého násilí i obrovskou dávku poezie a krásy, jeho filmy mají překvapivou duši a hloubku. Scény s členy jakuzy, kteří jen tak vesele blbnou na pláži, ale střílí u toho, nebo s žebráky, kteří se plácají v louži do rytmu soundtracku, jsou Kitanova libůstka, stejně jako motiv moře, které Kitano miluje a prochází celou jeho tvorbou, spolu s jakuzou a baseballem.
Kitano jako herec je sám naprostým unikátem, je to samuraj moderní doby, který má některé prvky společné se Sylvesterem Stallonem. Jeho po nehodě ochrnutá tvář je jako skála a jeho věty mají ve většině případů jen dvě až tři slova. Přesto má jeho minimalistické herectví neodolatelné kouzlo a poetický půvab. Všechny postavy, které Kitano hraje, mají ovšem kromě tvrdosti i velmi zvláštní smysl pro humor a zahrnují svoje parťáky, ženy i děvky zvláštní směsí lásky, humoru a násilí. Kitano je filmový básník , jeden z mála naprosto svérázných tvůrců, nesrovnatelných s čímkoli, co jste viděli, a byla by škoda, kdyby uniknul vaší pozornosti.
Výčet těch hlavních filmů, které byste neměli minout:
Violent Cop (1989)
Sonatine (1993)
