Filmový i knižní žánr sci-fi zažívá v poslední dekádě renesanci, která nemá obdoby. Co bylo v počátcích kinematografie považováno za brakovou tvorbu, teď aspiruje na Oscary a dává lidem možnost uzřít na stříbrných plátnech lepší zítřky, které zatím marně očekávají od zvolených politických reprezentací.
V dubnu letošního roku došlo k fantastické konvergenci. V kinech slavil mamutí úspěch snímek Spasitel, natočený podle stejnojmenné knižní předlohy Andyho Weira (Marťan, Artemis), a k Měsíci se téměř ve stejný okamžik přiblížila mise Artemis, která našeho věrného souseda ladně obkroužila a poslala tak symbolicky člověka nejdál od rodné hroudy v celé historii lidstva.
Nešlo o hollywoodské marketingové cvičení, protože mise Artemis byla odložená o několik měsíců a původně se měla odehrát jindy než premiéra sci-fi bijáku, v němž skromný učitel v podání Ryana Goslinga zachraňuje svět. Dokonce i název je náhodný, protože nemá s knižní Artemis nic společného – Weir tak ve své další knize, která si na zfilmování ještě musí počkat, pojmenoval měsíční kolonii, na níž se odehrává napínavý kriminální příběh. Popsaný ovšem do posledního detailu tak, aby se klidně mohl odehrát za pár (desítek) let. Nic v něm totiž neporušuje zákony. Tedy alespoň ty fyzikální.
Popularita filmového Spasitele i měsíční mise Artemis dokládá, že fanoušky má dnes science i fiction. V té popkulturní sci-fi však došlo k výraznému odklonu směrem k faktům a umění možného. Odborně se tomu říká hard sci-fi. Ale abychom si tuhle větev v košatém stromě žánru zařadili, musíme se vrátit proti proudu času. Takhle mezi řádky ani nebudeme potřebovat DeLorean, stačí prostě začít slovy „Kdysi dávno v jedné předaleké galaxii…“
Star Wars George Lucase, které jsem právě citoval, trikově, popkulturně i vypravěčsky jistě revoluční dílo žánru, je zároveň jedním z učebnicových průniků fantasy a sci-fi. Ne nadarmo se občas u nás science fiction překládá jako vědeckofantastická literatura či kinematografie.
Star Wars se odehrávají v jiné galaxii, tedy mimo planetu či naši sluneční soustavu, ale zároveň jde o minulost, nikoliv budoucnost. Lasery se tu kříží s meči, vesmírní žoldáci si podávají ruce s rytíři a princeznami. Lucas moc dobře věděl, že na intergalaktickou pohádku naláká nejširší možné publikum, ale zároveň narušil letitý úzus, že sci-fi snímky jsou portrétem našeho světa v budoucnosti, tak jak se promění předpokládaným rozvojem soudobé vědy a techniky. Tato škatulka na spoustu filmových děl sedí, u mnoha se zdá být až příliš těsná.
Na začátku bylo kouzlo
Slíbil jsem cestu do historie. Zavřete oči a ocitnete se v Paříži roku 1895. Bratři Lumiérové tu od března bohatým měšťanům prezentují svůj nový vynález – kinematograf. Promítají hrst krátkometrážních filmů na svém projektoru.
Když tento zázrak uvidí kouzelník a eskamotér Georges Méliès, snažně vynálezce prosí, aby mu jeden prodali. Lumiérové odmítnou, ale Méliès se nenechá odbýt, odjede do Londýna, kde si koupí od konkurence podobný přístroj a metodou pokus–omyl se ho naučí používat jako projektor i kameru. Natočené filmy si přitom vyvolává v koupelně a během následujících dvaceti let natočí 500 produkcí.
Méliès coby kouzelník rychle rozezná schopnost nové technologie vodit publikum za nos. Vystřižením několika políček filmu umí věci před kamerou nechat náhle mizet a opět se objevovat. Hraje si s perspektivou, pochopí kouzlo násobné expozice a dokáže v záběru vyrobit několik svých kopií, které se hýbou nezávisle na sobě. Publikum je ohromené a jeho projekce budí velký poprask.
V těchto zfilmovaných kouzelnických číslech lze vidět první zárodky sci-fi, ale abychom se dostali k praotci žánru, musíme se vydat na Měsíc. Američané tam přistanou až v roce 1969, ale díky Mélièsovi to celý svět dokázal pouhé dva roky po začátku dvacátého století.
Cesta na Měsíc je kinematografickým milníkem z mnoha důvodů. Čtrnáctiminutový snímek z roku 1902 je považován za vůbec první dílo s kompletním tříaktovým narativem, zároveň jde o premiéru mnoha speciálních efektů, ať už jde o miniatury, optické triky, nebo například stop-motion.
Méliès se inspiroval romány od Vernea a Wellse, což jsou dodnes velké inspirace mnoha autorů knižních i filmových sci-fi. Cesta na Měsíc fascinuje dodnes a podařilo se jí spustit popularitu vědeckofantastických filmů, ve kterých lidstvo navštěvuje neznámé kouty vesmíru, případně se musí vypořádat s návštěvami na svém vlastním dvorku.
Opatrný start
Jak už vám možná došlo, v Hollywoodu si na svou chvilku musela science fiction počkat. Je s podivem, že žánr, který si s americkou továrnou na sny neodmyslitelně spojujeme, měl své kořeny v již zmíněné Francii nebo v Německu. Legendární robokalypse Metropolis bude už rovných sto let.
V hollywoodské žánrové hierarchii dvacátých a třicátých let byly sci-fi snímky považovány za bláhové experimenty a brakovou část kinematografie. Prim hrála dramata, adaptace knižních klasik, křesťanských eposů nebo úspěšných divadelních her.
Amerika vyslala své pruhy ke hvězdám až během šedesátých let. Závod o to, kdo první přistane na Měsíci, se přirozeně zračil i v popkultuře, takže jsme se dočkali v televizi premiéry seriálového Star Treku, původní Zóny soumraku nebo Krajních mezí.
Za nastartování žánru v Hollywoodu je však zodpovědná hlavně Kubrickova 2001: Vesmírná odysea a původní Planeta opic se svým šokantním závěrem. Oba filmy jdou do kin v roce 1968 a stávají se obrovskými hity.
K velkému třesku však začátkem sedmdesátých let paradoxně nedochází. Žánr se sice košatí a přichází s odvážnými úhly (THX 1138, Tichý běh, Soylent Green, Westworld, Loganův běh), ale víceméně mimo zájem většinového diváka.
Opravdový třesk se odehraje v roce 1977, kdy Lucasova pohádka spustí sci-fi horečku a žánr se všemi svými odbočkami se definitivně stává nedílnou součástí komerční kinematografie. O rok později přichází Spielberg s Blízkými setkáními třetího druhu a zbylé epizody Lucasovy trilogie nastartují revoluci, která už nikdy nepoleví.
Filmové války
V neuvěřitelně různorodém žánru dalších padesát let sledujeme souboj dvou hlavních větví. Star Wars vs. Star Trek nebyl jen Spartou a Slavií filmového sci-fi, byl i duelem dvou zásadně odlišných přístupů k vědeckofantastickému žánru.
Pohádka vs. utopie, obojí trochu přehnaně idealistické, vždy naštěstí vyvážené množstvím dystopických sci-fi. Star Trek a realističtější pojetí dlouhé dekády zůstávaly hájemstvím obýváků, rozmáchlé pohádky o dalekých světech a magických artefaktech byly doménou stříbrného plátna.
Tomu hodně napomohl i nástup trikových sci-fi, kdy zhruba od Dne nezávislosti (1996) už tvůrci nejsou limitováni schopnostmi autorů miniatur, dekorací či kostýmů – tedy toho, co lze vidět a na co si lze sáhnout –, ale počítačoví kouzelníci jim podle libosti vyrenderují úplně cokoliv. To se pak snáz vzdaluje realitě a pouští se fantazie na špacír.
Jenže lidi chtějí sahat po hvězdách a mít pocit, že tam někde venku je „pravda“. Ne nadarmo byla Akta X jedním z nejpopulárnějších seriálů 90. let. V době, kdy se kina prohýbala návštěvníky z vesmíru v druhé půlce devadesátek a první půlce nultých let, tu byl seriál, který si hrál s jinotaji a polopravdami, zatímco se odehrával výhradně na Zemi.
Přesto se nálada ve společnosti neodrážela v tlaku na rozpočet NASA, který kulminoval někdy v půlce šedesátých let, kdy se USA honily se Sověty o to, kdo dřív přistane na Měsíci. Pak následoval prudký sešup, znásobený koncem studené války.
V anketě z roku 2011 se vědci ptali náhodných chodců, kolik si myslí, že jde na provoz NASA z každoročního rozpočtu USA. Lidé tipovali přibližně šest procent, ve skutečnosti to bylo pouhopouhého půl procenta. Maximum ve zmíněných šedesátkách bylo čtyři procenta.
Možná si řeknete, že po tomto šokujícím zjištění se situace pronikavě zlepšila – vždyť jsme přeci v dubnu obletěli Měsíc. Omyl, od roku 2020 spadla cifra z půl procenta na pouhých 0,35 procenta.
A právě v době škrcených rozpočtů největší vesmírné agentury, která vlastně jen střídala personál na ISS, začal poptávku po vesmírných objevech plnit Hollywood. Snímky jako Gravitace (2013), Interstellar (2014), Marťan (2015), Příchozí (2016) a Ad Astra (2019) nás z dalekých galaxií a exotických světů vrátily zpátky na Zemi nebo alespoň do přilehlého okolí.
Ve stínu renesance hard sci-fi jako by částečně zanikl i návrat Star Wars. Jediný, kdo poptávce po realistických výletech do vesmíru unikl, byla adaptace Duny, která je považována za soft sci-fi právě proto, že se točí kolem „měkké“ vědy – politiky, náboženství a „magie“ – a má tedy blíž ke sci-fi opeře.
To platí, jakkoliv se brzy již trilogii režisér Denis Villeneuve snaží prezentovat s větším důrazem na technologie a vnitřní fungování světa, než je tomu v Herbertových knihách.
Hard sci-fi jako chráněný druh
Hlad po realistických sci-fi je neutuchající. Lze ho vysvětlit jako reakci na nultá léta, v nichž jsme si zvykli, že z pixelů lze vykouzlit cokoliv a my můžeme cestovat do libovolně bláznivých světů.
NASA dlouhé roky nelétala do kosmu jinak než skrz sondy, takže jsme si plnili sny o kolonizaci nekonečna vně nás prostřednictvím knížek, filmů a videoher. Teď chce ale publikum prožívat, a nejen snít. Tváří v tvář nečitelné současnosti a nejistým zítřkům hledáme posla, který nám ukáže světlo na konci tunelu. Naši nedůvěru posiluje i nástup AI, která umí vyfantazírovat cokoliv, ale vzdaluje nás mílovými kroky od žité reality.
Vlastně není divu, že v posledních letech se i z dříve neviditelných astrofyziků staly celebrity, ať už je to Neil deGrasse Tyson nebo Brian Cox. Jednak vědcům nic jiného nezbývá, pokud chtějí ke své práci přivést pozornost veřejnosti a zvýšit šanci na získání grantů, jednak jsou pořád ještě zárukou vesmírných vědomostí bez rizika halucinací generativní AI.
Právě o tu autenticitu a důvěryhodnost, ať už na filmovém plátně nebo v přednáškových sálech, se teď hraje nejnaléhavěji. AI klepe na dveře a v době postfaktické hrozí tím, že postupně smaže naše dosavadní vědomosti.
Vlastně to připomíná zápletku jednoho z nejpopulárnějších hard sci-fi románů posledních let – Problému tří těles. V něm k nám mimozemská civilizace putuje dlouhá staletí a uvědomuje si, že až k nám dorazí, stihneme se technologicky vyvinout natolik, abychom její pokusy o kolonizaci planety hravě odrazili.
A tak k nám nadsvětelnou rychlostí pošle neviditelného sabotéra, který pozmění výsledky všech výzkumů a experimentů, aby zanesl do myslí vědců pochybnosti. Fyzikální zákony zdánlivě přestanou fungovat, dole je nahoře a černá je bílá. Bez vědy lidstvo nedosáhne pokroku a je odsouzeno k porážce.
Už proto jsou hard sci-fi artiklem hodným opatrování. Jejich autoři nemusí být nutně raketoví inženýři. Stačí, aby nám dali inspiraci a motivaci zvědavě nakukovat za nejbližší roh.
Text: Václav Rybář, ilustrace: Vojtěch Velický
