Na Slovensku se jeho prozaický debut „Všechno je v pořádku, všude je láska“ stal literární událostí. Jako jedna z nejlepších knih loňského roku byla přijata i u českých čtenářů. Se spisovatelem Michalem Tallem (33) jsme si povídali o tom, jak se mu tvoří v dusivé atmosféře slovenské politiky nebo kde stojí zvláštní malá stavba, která ho inspirovala k povídce Domy jiných tvarů.
Při čtení vašich povídek si mnozí čtenáři kladou otázku: „Kam na tyhle příběhy chodí?“ Odkud tedy čerpáte inspiraci pro zvláštní události a nepředvídatelné zvraty ve svých textech?
Je to různé, jsem ovšem typ autora, který rád poslouchá náhodné cizí rozhovory, pozoruje své okolí a přitom tráví nezdravě mnoho času čtením zpráv a více či méně obskurních informací z nejrůznějších oblastí. V případě zvláštních událostí a zvratů v knize mám pocit, že paradoxně do jisté míry kopírují princip fungování naší dnešní reality: stačí si kdykoli přečíst zprávy – většina toho, co se ve světě kolem nás děje, mi připadá přinejmenším zvláštní. Kdo by například řekl, že se po novém roce začneme kvůli uraženému egu Donalda Trumpa intenzivně zabývat možnou americkou invazí do Grónska? Nepředvídatelné zvraty mé knihy nejsou o nic absurdnější než nepředvídatelné zvraty naší každodennosti.
Vaše tvorba bývá označována jako fantazijní, hororová či vychýlená z reality. Jiní čtenáři ji zase označují za „slušný úlet“ a spekulují o inspiraci psychedeliky. Jak tyto interpretace vnímáte?
Spekulace o vlivu psychedelik mě docela baví; kdyby tak lidé tušili, jak nudný je ve skutečnosti můj život! Dlouhá léta nepiji alkohol, o jiných látkách ani nemluvě. Jsem nervózní, když po desáté večer náhodou ještě nesedím doma v tichu s knížkou nebo filmem. Na to, aby mi současnost připadala děsivá, nepotřebuji žádné speciální látky. Ale to vychýlení z reality se mi zdá přesné. Celá naše realita je vychýlená. A k inspiracím takzvanou žánrovou, především fantazijní a hororovou literaturou, se rád hlásím – tyto žánry jsou mi blízké od dětství a domnívám se, že i jejich prostředky dokážeme účinně mluvit o problémech našeho světa. Tak či onak, jako autor jsem vděčný za jakoukoliv interpretaci; u tohoto typu prózy, v níž zůstává mnoho nevysloveného, neexistují správné ani nesprávné.
Jedna z povídek – Domy jiných tvarů – pracuje s motivem starých malých staveb, které se náhle objeví ve městě bez jasného původu. Zmínil jste, že inspirací pro vás byla skutečná událost v Norsku. Můžete prosím prozradit, kde se onen dům nachází?
Ten domeček se skutečně nachází ve městě Stavanger, konkrétně v přístavu. Alespoň tedy doufám, že tam stále stojí – čas od času si to kontroluji na Google Maps, jestli se mi to celé jen nezdálo. Pokud se na něj chce někdo podívat, stačí se na Street View projít po stavangerské ulici Bekhuskaien. První týden svého pobytu jsem totiž přes přístav chodil každé ráno a přísahal bych, že tam nestál. Po pár dnech se mi najednou před očima zhmotnil doslova z ničeho.
Myslíte při psaní na čtenáře? Pracujete vědomě s napětím, nevyřčeným a překvapivými zvraty, nebo necháváte příběh plynout bez ohledu na čtenářská očekávání?
Navzdory možnému zdání je v mém prozaickém psaní prakticky všechno výsledkem vědomých rozhodnutí. Povídky se snažím mít promyšlené a naplánované do nejmenšího detailu a o svých postavách toho potřebuji vědět mnohem víc, než nakonec prozradím ve výsledném textu. Na čtenářstvo myslím do té míry, že je pro mě důležité dívat se i na vlastní text s odstupem, nechat ho po dopsání uležet, vrátit se k němu pokud možno „cizíma“ očima a snažit se ho číst tak, jako bych nebyl jeho autorem. Jen tak si dokážu všimnout problematických míst nebo přesněji posoudit, jaký má ta která povídka pocitový účinek na čtenářstvo – a zda to odpovídá mému autorskému záměru. Další fází je také konzultování prvních verzí povídek s okruhem několika blízkých lidí, jejichž názoru důvěřuji a kteří mě dokážou upozornit, pokud něco nefunguje. Důsledkem samozřejmě je, že všechny povídky následně velmi intenzivně edituji, přepisuji a měním.
Vaše sbírka povídek se objevila v řadě českých žebříčků nejlepších knih loňského roku. Jaké pocity ve vás tento ohlas u českých čtenářů vyvolává?
Velmi mě to těší, vždyť kterého autora by zájem o knihu netěšil? Při psaní pro mě bylo důležité, aby byla kniha pokud možno univerzální, aby podobně působila nejen na slovenské čtenářstvo, ale ideálně na kohokoli a kdekoli (samozřejmě v rámci možností mezikulturního přenosu). Přesto tyto věci nejde vždy dopředu úplně odhadnout a to, že kniha výrazně rezonovala na Slovensku, automaticky neznamenalo, že tomu tak bude i v Česku nebo jinde. V jistém smyslu se mi tedy ulevilo – za krátkou dobu od vydání už v českých médiích vyšlo i několik pěkných recenzí a chodí mi také hodně čtenářských reakcí na Instagramu. Jsem za to všechno velmi vděčný. Nic z toho by se ale nestalo bez práce skvělé redaktorky z nakladatelství Paseka, Barbory Klimtové, která knihu takříkajíc „objevila“ pro český knižní trh. Bez jejího nadšení a profesionality by výborný překlad Martiny Bekešové asi nevznikl.
Jste básník a překladatel – co vás tentokrát vedlo k napsání prózy?
V něčem to byl vlastně úplně přirozený vývoj. Do psaní poezie se nutit nedokážu, musí ke mně takříkajíc přijít sama, a to se od dokončení rukopisu mé třetí básnické sbírky jaksi neděje. Na druhou stranu prózu je jednodušší si takříkajíc „vysedět“ – její psaní je jiný proces, vzniká úplně odlišně. A na rozdíl od básnického psaní mi to prozaické v posledních letech spíš „jde“. Navíc jsem už delší dobu cítil, že mě zajímají témata, která dokážu funkčněji zpracovat právě takto; v básni by se možná až příliš uzavřela do sebe, nebo by se naopak rozplynula.
Aktuálně pracujete na románu, který má vedle obvyklých obskurních motivů výrazněji reflektovat také politická témata. Jak se vám zatím píše a kdy se můžeme na knihu těšit?
Nacházím se ve fázi, kterou bych si asi ještě nedovolil nazvat psaním. Nějaké pasáže sice nahozené mám, ale jinak zatím spíš plánuji, promýšlím příběh a postavy, rešeršuji, dokonce si kreslím vývojové oblouky a grafy se vztahy mezi postavami. Momentálně mám kolem čtyřiceti stran poznámek a asi je nejvyšší čas přestat si dělat poznámky a pustit se do samotného psaní, jinak ty poznámky nakonec budou delší než kniha samotná. Doufám, že se mi v nejbližších měsících podaří tomu plnohodnotně věnovat. Sám pro sebe jsem si stanovil deadline první ucelenější verze rukopisu na konec roku. Snad je to realistický a ne naivně optimistický termín.
Jak se vám v současné politické a společenské situaci na Slovensku píše a tvoří?
Zřejmě nepřekvapí, že velmi špatně. Jedna věc je příšerně dusivá atmosféra neustálé úzkosti, hněvu a nepřátelství, která je v této zemi už roky politicky přiživována, druhá, z praktického hlediska ještě závažnější, je systematická destrukce kultury ze strany současného vedení ministerstva, zejména současné ministryně, té, jejíž jméno nevyslovujeme (mimo jiné proto, že lidem z kulturní obce, kteří jsou kritičtí k jejím krokům, pravidelně rozesílá žaloby a některým už soudně zakázala o ní mluvit – bohužel nežertuji). Slovensko mělo před nástupem této vlády jeden z nejlepších a nejtransparentnějších systémů veřejné podpory kultury v našem regionu, česká kulturní scéna nám ho otevřeně záviděla. Díky dotacím a stipendiím udělovaným odbornými komisemi se rozběhlo a profesionalizovalo množství festivalů, akcí, nakladatelství, časopisů a dalších projektů, autorstvo za svou práci konečně dostávalo důstojné honoráře. To všechno bylo zničeno. Momentálně denně sledujeme zavírání kulturních center v regionech i v hlavním městě, zánik festivalů, vychází méně knih, mnohé časopisy byly zlikvidovány, nejschopnější lidé hromadně odcházejí do zahraničí. Asi je třeba to považovat za varovný příklad i pro Česko. Nevím, zda škody napáchané současnou slovenskou vládou bude vůbec ještě možné napravit. A příliš velkou naději mi nedává ani dnešní opozice.
Uvažoval jste někdy o odchodu do zahraničí?
Nu, snad mohu prozradit, že jsem o tom uvažoval – a už i douvažoval. Letos se definitivně plánuji odstěhovat, i když (alespoň zatím) jen do Prahy, kde už mám vybudované určité zázemí, blízké lidi a kde už teď trávím hodně času. Rozdíly mezi Slovenskem a Českem možná nejsou až tak velké, ale v Praze se mi přece jen dýchá o něco méně úzkostně.
Text: David Hron
