Jmenuje se Utøya, 22. července a právě běží v našich kinech. Už od své premiéry ale stihl vyvolat vášnivé diskuse všude, kde se promítal, včetně karlovarského festivalu. I vy se před tímto norským příspěvkem ke kauze Zrůda Breivik mějte na dostatečném pozoru. Proč?
Důvodů pro to existuje hned několik. Tak za prvé se musíte rozhodnout, zda na film Utøya, 22. července vůbec máte sílu, odvahu a přesvědčení jít. Ano, na norském ostrově se stala jedna z největších tragédií, která v historii nemá moc obdob. Během pár desítek minut bylo zavražděno 69 osob, z toho většina nezletilých dětí, které si tam v tu chvíli užívaly letního tábora. Na svědomí je má šílenec Breivik, který si v současné době odpykává trest 21 let odnětí svobody (s možností prodloužení) ve velmi komfortní věznici v Norsku. Vrah, který pravidelně upozorňuje lidskoprávní soud ve Štrasburku na nehumánní zacházení se svou personou a ještě při tom hajluje. Takže si dobře rozmyslete, zda tím, že na film půjdete, náhodou také zbytečně nepodporujete pozornost věnovanou této zrůdě. Jestliže se rozhodnete snímek Utøya, 22. července přeci jen zhlédnout, buďte si vědomi toho (a smiřte se pak nějak s tím), že Breivikovu popularitu – byť nepřímo – zvyšujete.
Tím ovšem problematičnost snímku nekončí. Už samo o sobě je něco takového natočit na ostré hraně s etikou, ne-li za ní. Od činu uplynulo teprve 7 let, spousta přeživších ani rodiny obětí nejsou zatím schopni tuhle tragédii ještě úplně zpracovat. Jasně, logicky namítnete, že do kina chodit nemusejí, ale oni i tak o existenci filmu moc dobře vědí. Režisér snímku Erik Poppe ospravedlňuje sám sebe i své ‚dílo‘ tím, že scénář vznikal na základě jeho osobních rozhovorů s blízkými obětí; což může leckdo vnímat jako určitou formu terapie nebo jako snahu tuhle nepředstavitelnou hrůzu snadněji pochopit a vstřebat. Bohužel tím, že vedle tvůrců filmu vozí po festivalech i delegaci složenou právě z lidí osobně spojených s touto tragédií, dělá sám z filmu Utøya, 22. července atrakci lacině žadonící o vaši pozornost, nikoli sugestivní a společensky angažovanou uměleckou výpověď.
A pak tu máme formu vyprávění. Těch necelých 90 minut filmu je natočeno na jeden záběr (tedy beze střihu), což jsme na začátku kvitovali. Jenže to celé klame tělem a bezostyšně to lže. Kdybychom totiž film chtěli vidět podruhé (což se nikdy nestane) nebo se nám do ruky dostal jeho scénář, jsme jej schopni po minutách rozpitvat a ukázat vám, že byl napsán podle příruček typu Jak napsat dobrý scénář. Těch, které vědí, jak z diváka emočně vyždímat naprosté maximum. Těch, podle nichž s úspěchem vznikají hollywoodské blockbustery. Těch, jejichž aplikování na film typu Utøya, 22. července je laciné, bezduché a absolutně mimo mísu.
Příklady: Dívka potká u stanu chlapce ve žluté bundě. Prosí ho, ať se před střelbou běží schovat do lesa, ale ať si sundá tu nápadnou bundu, aby nebyl tak vidět. Chlapeček neposlechne, dívka jej po několika desítkách minut najde zastřeleného. Když už dívka psychicky ani fyzicky nemůže dál, zazpívá si písničku, aby si oddechla ona i divák. Dívce umírá v náručí jedna z obětí střelby a vzpomíná při tom na svou rodinu. Dívka má sestru, kterou celý film hledá. Přežijí obě? Ani náhodou.
Zní to celé hodně nevkusně, ale bohužel konstatujeme jen fakta. Takto je Utøya, 22. července opravdu natočena, a proto si moc dobře rozmyslete, než (a jestli) se na ni vypravíte. Stanete se tak účastníky všeho výše uvedeného. Toužíte-li přece jen s Breivikovým případem zažít něco uměleckého a přitom mohem vkusnějšího, přečtěte si třeba vynikající knihu Jeden z nás – Príbeh o Nórsku od Asne Seierstad, která je nám (zatím) nejblíže dostupná ve slovenštině.
Martin Hradecký
Abychom těch katastrof neměli málo, podívejte se, jak vznikal nejprokletější film v dějinách.
