Rudolf Merkner (53), scenárista legendárního seriálu Vyprávěj, se osmnáct let po premiéře vydal na influencerskou dráhu. Na sociálních sítích vzpomíná nejen na psaní slavné retrosérie, ale i na zážitky z natáčení. Tvůrce a vysokoškolský pedagog, který je podepsaný také pod filmy Bobule nebo Rafťáci, nám odhalil poklady ze své knihovny – punkovou knížku, kterou objevil už v sedmé třídě, nebo autobiografii Miloše Formana, díky níž se naučil psát film.

Kdo vás přivedl ke knížkám?

Maminka. Pamatuji si takový výjev z dětství – máma řekla: „Jdeme spát, dobrou noc.” Sama si lehla do postele a začala si číst knížku. Přitom byla inženýrka, stavěla jaderné elektrárny. Neměla vůbec nic společného s literaturou, i když moc hezky malovala. Když jsem se pak hlásil na filmovou a televizní tvorbu na Střední průmyslové škole sdělovací techniky, tak mě od toho všichni zrazovali: „Zkus to, ale těch lidí je hrozně moc. To by byla náhoda, kdybys v tom byl úspěšný.“ Někdy o tom přemýšlím – co to vlastně bylo za puzení.

Na mou otázku, co je vaše nejoblíbenější kniha, jste z knihovny vytáhnul hned tři svazky. Které to jsou?

Rozhodně Do posledního dechu od španělského režiséra Louise Buñuela. Tu jsem dostal v sedmé třídě a odjel s ní na lyžák, aniž bych věděl, o čem je. Buñuel byl největší surrealista, kamarád Salvadora Dalího a André Bretona. Byli skuteční pankáči, narušovali konvence. Já si myslel, že to napsal nějaký velmi důležitý pán a celou dobu si pak říkal: „To snad není možný!”

Například tam čtete, parafrázuji: „Tak jsme si s Dalím sedli a řekli si, že jsme dlouho neudělali žádnej skandál. Čteme noviny. Píší o nějakém francouzském generálovi, který dostal vyznamenání. Napsali jsme mu dopis, že většího debila jsme opravdu dlouho neviděli, že se stydíme za jeho výkony. A poslali jsme to na ministerstvo. Dalších deset let jsme do Francie nesměli. Vyhostili nás do Španělska.“

Nebo: „Jeli jsme tramvají a Dalí měl pocit, že už dlouho nic neudělal, když uviděl slepce. Vzal mu hůlku, a tou holí ho ztloukl. Vyhodili nás z tramvaje.“

Nebo: „Bar v Toledu – po každém šampaňském jsme vystřelili ránu z děla.”

Byli to pankáči, kteří chtěli po impresionismu a expresionismu tvořit svobodně. Luis Buñuel natočil v roce 1929 Andaluského psa, nejslavnější surrealistický film. V knížce na něj vzpomíná, parafrázuji: „Šel jsem na projekci a narval jsem si do kapsy oblázky. Když začnou pískat, že to je hnusný, tak to po nich začnu házet a uteču.“ Já to četl v sedmé třídě a říkal si, že je to naprostej úlet. Do posledního dechu fakt doporučuju, je to geniální kniha.

Další knížku máte… okopírovanou?

Ano, takhle si ji četla moje máma, vytištěnou na xeroxu ve formátu A4. Tenkrát si lidi knížky xeroxovali a vzájemně si je půjčovali. Je to Co já vím? od Miloše Formana. Dostala se mi do rukou znova, když jsem studoval FAMU a zjistil jsem, že Forman byl živočich s neuvěřitelnou energií. Neměl rodiče, trpěl psychickými problémy, občas se i zhroutil, ale mezitím psal o tom, jak obsazuje herce, jak píše příběh, co je důležité pro gradaci příběhu.

Zjistil jsem, že je to ta nejlepší kniha, podle níž se mohu naučit psát filmy – taková bible příběhu. Díky Formanovi jsem přišel na to, že „filmová adaptace je otázkou zdravého rozumu a dílem jisté troufalosti.” Nebo že: „Při psaní scénáře se řídím pouze několika málo pravidly. Odmítám ztrácet čas probíráním obecností. Každý nový nápad vkloubím do toho, co mám už napsané.” Tyhle Formanovy hlášky jsme si spolu s Tomášem Bařinou, se kterým jsem studoval FAMU a později natočili i Bobule, rádi citovali. Forman, aniž by to věděl, nám dal návod, jak se dělá film.

A co jste se naučil z této knížky – Příručka filmaře–amatéra?

Tu jsem si koupil poté, co jsem dočetl Buñuela. Říkal jsem si, že když chci být filmař, tak si musím koupit nějakou příručku. Tak jsem jí začal listovat a říkal si: „Hm, tahle kamera se mi líbí. Tady jsou základy ostrosti, jak se správně svítí, popis správné délky kotouče.” Až na konci jsem zjistil, že je to samá technika, že tomu vůbec nerozumím, a nikdy jsem ji skutečně nečetl.

Která kniha je pro vás nejcennější?

Mým snem jsi prošla, což je moc hezká sbírka básní, výběr od nejznámějších českých autorů jako je Jaroslav Seifert, Josef Hora nebo Jan Skácel, ale hlavně miláček František Halas. Z ní jsem vždycky recitoval holkám, když jsem byl mladý. Ale nezabralo to. Tak snad teď. (směje se)

To je pěkný oslí můstek k těmto sešitům – verše psané na stroji, stránky sešité svorkami. Co je to?

Na střední škole jsem miloval jednu holku, a tak jsem ji pořád psal básničky. Tahle sbírka je z roku 88. Když mě pak na vysoké škole učila paní doktorka Helena Kupcová, dával jsem jí básničky přečíst. Úžasná žena, můj životní guru. Řekla mi: „No, Rudolfe, je to hezký, ale zanechte té mladistvé poezie a začněte psát prózu.“ Tak jsem začal.

Ty vaše mladistvé básně jsou nádherně graficky zpracované.

Samotného mě to po těch letech překvapuje, ale tehdy jsem chodil do lidové školy umění na výtvarku, takže jsem si sbírky sám ilustroval. Výtvarno pro mě bylo na prvním místě. To až později jsem začal mít pocit, že bych k tomu měl ještě něco napsat. (směje se)

Jaké knížky najdeme ve vaší knihovně?

Moje knihovna zabírá od antické literatury, přes renesanci a baroko, až po druhou polovinu 20. století. Plus tu mám spoustu odborné literatury – filmařské, filozofické. Studoval jsem literaturu na Univerzitě Karlově, kde jsme měli množství literárních seminářů. Četli jsme pořád. První a druhou polovinu 20. století české literatury tak mám de facto zmáklou. Znám všechny hlavní vlivy i spisovatele, protože jsem měl skvělé profesory – hlavně paní doktorku Helenu Kupcovou, ale i třeba profesora Vladimíra Křivánka, který vedl seminář, na nějž jsme museli každý týden přečíst novou knížku.

Vidím tu spoustu knih, které se pojí k vaší práci scénáristy a režiséra. Ale čtete i mimo svou profesi?

Teď mám období, kdy čtu detektivky. Objevil jsem Eda McBaina a jeho 87. revír, takový roman noir, kriminálka z New Yorku 60. až 70. let. To miluju. Dokonce jsem si napsal seznam všech jeho knížek, skupuju je v antikvariátech a všude možně na databázi knih.

Najdeme u vás i nějaké knížky, do kterých jste nahlížel, když jste psal scénář k seriálu Vyprávěj?

Nenajdete, protože Vyprávěj jsem psal podle své rodiny, vycházel jsem z našich zážitků. To spíše najdete archiv fotoalb, rodinných vzpomínek. Nicméně když jsem dával dohromady scény z kontextové historie, tak v té době, v roce 2006 až 2007, neexistovala žádná odborná komplexní knížka o novodobých českých dějinách. Prostě nebyla.

Ptal jsem se tehdy historiků, jako je Petr Charvát nebo Petr Čornej – což je mimochodem jedna z největších kapacit u nás, a napsal například knihu o Janu Žižkovi. Ale konkrétní literatura k dispozici nebyla. Internet taky nebyl tak rozvinutý. Jediná kniha, podle které jsem se orientoval, byla Kronika lidstva, která na každé stránce popisuje významné události konkrétního roku.

Neostýchal jste se tenkrát psát o životech svých příbuzných?

Ne, to je až dnešní téma. Řekněte, jaký máte rádi film? Zlatí úhoři? Ostře sledované vlaky? Obecnou školu? To jsou všechno vzpomínky na dětství. Pro mě dobrý film nebo dobrá literatura vždycky nějakým způsobem popisuje příběh samotného autora.

Dokonce už si dneska dělám takový malý průzkum – podle energie autora zjistíte, jaká je energie jeho hlavních postav. Je to fascinující. Nejlépe je to vidět asi na Stevenu Spielbergovi – to je malej kluk, který touží po dobrodružství. Stejně jako Françoise Truffaut nebo Bohumil Hrabal – jejich hlavní hrdina vypadá jako sám režisér nebo autor. Myslím si, že základ dobré literatury je záznam vzpomínek, který je založený na pravdivosti. A pravdivost vyvěrá z toho, že to máte nějakým způsobem prožité. V jakém žánru to potom použije, už záleží na naturelu autora.

Dneska tohle téma otevírá film Sbormistr…

Tu problematiku neznám dopodrobna, ale řeknu vám, jak to řeším já. U rodiny Dvořákových z Vyprávěj nenajdete nic, jako bylo u nás doma, i když jsou to vzpomínky nás všech. Každá postava – Eva, Karel, Josef, Jana – spotřebovala minimálně tři až čtyři skutečné příběhy. Veronika Freimanová sice vypadá jako moje maminka, ale vlastně hraje mojí babičku. Moje teta Magda, která je předobrazem postavy Evy Dvořákové, nezažila ani desetinu toho, co Andrea Růžičková v našem seriálu. Jejich charaktery jsou namixované, což je v pořádku. Nikdo se nemůže poznat.

A vždycky se všech ptám: „Když mi to budeš vyprávět, možná to bude v seriálu. Nevadí ti to?“ A oni se vždy smějí a řeknou: „Nevadí.”

V jednom vašem instagramovém videu ale říkáte, že nikdo z vaší rodiny si nedokázal představit, jak úspěšný ten váš seriál bude.

To je pravda! Dokonce si pamatuji, jak jsme seděli u tety Magdy a ona říkala: „Rudíku, klidně si to tam napiš. Třeba to někdo i uvidí.” Říkal jsem jí: „Teto, vždyť já ani nevím, jak to dopadne, jestli to někdo uvidí.“

Co rodina říkala, když jste pak s Vyprávěj sbírali jednu cenu TýTý za druhou?

To nikdo neřešil. (směje se)

Díky repríze seriálu Vyprávěj jste se dal na influencerství. Jak k tomu došlo?

Loni jsem natočil film Milion, do kterého jsem vložil mnoho úsilí. Myslím, že se nám podařilo natočit hezký film, ze kterého jsou diváci nadšení, ale lidi už do kina zkrátka nechodí. Na filmu jsme projeli poměrně velké peníze. Návštěvnost kin se totiž každým rokem propadá přibližně o deset procent.

Když jsme před dvěma lety natočili s mojí bývalou ženou Janou Bernáškovou film Jak přežít svého muže, přišlo na něj 150 tisíc lidí. Byl jsem tehdy naštvaný, že je to málo, protože Bobule měly 400 tisíc diváků, Rafťáci 600 tisíc – o ničem jiném se nemluvilo – byly to highlighty doby. Dneska ani nevím, jestli si vzpomenete, který film letos vyhrál Českého lva?

Doba kina končí. To, o co jsem se celý život snažil, se mění, a já to nemohu nijak ovlivnit. Ale protože jsem od dětství inovátor a experimentátor, a mám rád výzvy, řekl jsem si, že se taky musím změnit, pokud se tím chci dál živit, že půjdu s kůží na trh, a začal jsem si sám „patlat” videa. Už jsem si na nich namohl palec a koupil jsem si asi třetí mikrofon, ale už jsem dokonce pochopil nějaké ty zákonitosti, kdy příspěvky sdílet. A učím se pořád. Už spravuji nejen Instagram a Facebook, ale i TikTok a YouTube.

Kde máte nejvíce sledujících?

Na TikToku jsem úplně nejlepší. (směje se) Založil jsem si ho na konci ledna a měl jsem pět sledujících. Dneska mám čtyři tisíce a můj poslední příspěvek o Bobulích vidělo 35 tisíc lidí. Mladé holky mi píší: „Já jsem díky Vyprávěj začala studovat historii. Je to můj nejoblíbenější seriál!”

Přímá komunikace s divákem je fantastická. Jsem za to vděčný a hrozně mě to nabíjí. Z práce na posledním filmu jsem byl úplně vyřízený, z odezvy jsem měl depresi. A najednou jsem díky sítím v živé diskuzi o tvorbě.

Teď jsem dopsal detektivku Případ pražské bestie, tak jsem zvědavý, jak na ni lidé zareagují. Vyjde na podzim, tak to budu vědět hned, protože když jsem nedávno dal sledujícím prostor na otázky, tak mi jich během jednoho dne položili tři sta. Každou moji odpověď vidělo tři a půl tisíce lidí. Musím říct, že jsem z toho pořád v šoku. Ale je to skvělý pocit.

Text: David Hron, foto: David Turecký

Komentáře