Arthur F. Sniegon (33) je prvním a doposud pravděpodobně jediným českým „elephangelistou“. Zjednodušeně řečeno to znamená, že zasvětil svůj život misi za zlepšení životních podmínek slonů. Nenápadný mladík z moravskoslezského Třince při své první cestě do střední Afriky zjistil, že tamní populace slonů rozhodně nemá na růžích ustláno. Pytláctví a černý obchod se sloními kly jsou tu totiž součástí běžné každodenní reality. Arthur se ale rozhodl, že to nepřijme jako fakt, a z pozice relativního outsidera začal proti aktivitám pašeráků bojovat. Dosavadní úspěchy jeho neziskové organizace Save Elephants mapuje i nový dokument The Elephangelist. Jak je hodnotí sám Arthur Sniegon?

Ohrožených druhů je na světě spousta. Proč jste si vybral právě slony?

Není to tak, že bych si slony vybral, spíš si vybrali oni mě. Bylo to na jedné z mých prvních poznávacích cest do regionu střední Afriky, kde jsou právě sloni jedni z největších a nejpůsobivějších druhů, které jsem měl možnost pozorovat. Původně jsem se zajímal o jiné druhy, ovšem tragická situace slonů mě zasáhla a vzhledem k tomu, že jsou deštníkovým druhem, který ovlivňuje celý ekosystém, při správně uchopené ochraně slonů de facto prospějete i dalším druhům, jako jsou ptáci nebo primáti. Pokud jsou v bezpečí oni, je v bezpečí i celá řada jiných organismů. Proto se se Save Elephants nadále zaměřujeme právě na ně.

V dokumentu, který vznikl mimo jiné díky podpoře společnosti Huawei, zmiňujete význam slonů pro ekosystém. V čem spočívá?

Obecně vyhynutím jakéhokoliv druhu v daném regionu se ztrácejí různé vazby, které dost často nedokážeme ještě úplně posoudit a docenit. Ale je jasné, že tak velké zvíře, jako je slon, má nezastupitelnou roli v utváření ekosystémů. Jak v savaně, kde sloni prořeďují krajinu, tak v deštných lesích, kde naopak svým potravním chováním upřednostňují růst vysokých, tvrdo-dřevnatých stromů, které v sobě ukládají více uhlíku. Tedy i na té škále globální je přítomnost slonů pralesních velmi vítaná, protože například africký prales díky nim dokáže pohltit více vzdušného uhlíku. Těch vazeb na jiné organismy a jiné rostliny, které často závisí na disperzi svých semen pomocí slonů, kteří je žerou a pak je vylučují někde jinde, je mnoho.

Na jakou oblast se zaměřujete? 

Zaměřujeme se na několik oblastí středoafrického regionu – od rovníkového pralesa až po Sahel. Jako menší organizace však působíme opravdu lokálně – tam, kde je situace z hlediska potřeby ochrany přírody nejzávažnější, nebo tam, kde nám pomocnou ruku nabídne nějaká jiná organizace, případně kde je skupina místních lidí, kteří chtějí pomoct. V průběhu let se ale situace vykrystalizovala tak, že většina aktivit v současnosti opravdu probíhá v Kongu.

Je pobyt v těchto lokalitách pro Evropana nebezpečný?

Celý region nemůžeme házet do jednoho pytle. Ta míra nebezpečí se jak pro cizince, tak místní obyvatele trochu přelévá v čase a prostoru. Zrovna v posledních letech je Kongo jednou z těch klidnějších zemí. Na druhou stranu, například pohraniční oblasti Čadu, kde dlouhodobě působíme, se z poměrně stabilizovaného regionu změnily v ne úplně přívětivé místo. Když jste místní a jste ve špatný čas na špatném místě nebo máte trochu víc peněz či majetku než jiní, může to být velmi nebezpečné. I my tuto bezpečnostní situaci bohužel musíme reflektovat, takže naše čadské projekty jsme fyzicky navštívili naposledy loni a veškeré aktivity tam zastupují naši místní spolupracovníci, kteří však také musí být ostražití.

Proč vůbec dochází k zabíjení slonů a jak je možné, že to prochází bez povšimnutí?

Přítomnost pytláků je v tomto regionu takovým veřejným tajemstvím. Ne každý se chlubí tím, co loví. Chodit do lesa lovit s puškou je zde naprosto banální věcí a týká se to de facto každého může i mladíka. Represe přitom často chybí nebo je nepřiměřeně brutální, takže nikdo nechce udat svého souseda nebo příbuzného – nic z toho nemají. Povědomí o nutnosti ochrany zvířat je zde navíc minimální. Není to veřejným zájmem, a tak nad tím civilisté i státní struktury přivírají oči. V některých případech však dojde i ke všeobecnému konsenzu zabití těchto zvířat, a to tehdy, když ve velké míře ničí úrodu, kterou vesničané potřebují k vlastnímu přežití. Daleko častější je ale cílené zabíjení pro prodej slonoviny.

Kolik pytláků se v Kongu nachází?

V Kongu je pět milionů lidí. Nadpoloviční většina žije ve městech, takže ti neloví. A z těch zhruba dvou a půl milionu tvoří necelý milion dospělí muži nebo ti, kteří mohou chodit lovit. Asi každý druhý nebo třetí se přitom v nějaké frekvenci nelegálního lovu účastní, takže určitě jsou to stovky tisíc. Ne všichni cílí na slony, ale řekl bych, že zhruba milion mužů v Kongu má přímou zkušenost se zastřelením opice, antilopy apod. Je to vlastně národní sport, který zaručuje příjem potravy a peněz. Jedná se tedy o rozsáhlý problém.

Jak je možné vás podpořit, případně se zapojit do této iniciativy?

Nabízíme lidem možnost té nejrychlejší formy podpory skrze finanční sbírku na donio.cz, kdy prostředky využijeme přímo v oblasti – ať už k řešení konfliktu mezi divokými slony a zvířaty s lidmi, k dalšímu průzkumu oblasti, nebo k dalším aktivitám, které pomáhají ekosystému, jako je třeba mechanické odstraňování invazivních druhů rostlin, které ohrožují ekosystémy vodních toků. Takže ta finanční podpora je velmi vítaná a řekněme z nějakých těch vyšších stovek tisíc, které jsme měli v minulých letech k dispozici, bychom to rádi o řád zvýšili, protože jakmile ten mandát budeme mít, rádi bychom do toho pořádně šlápli.

Jaké jsou v rámci organizace vaše plány do budoucna? Plánujete pokračování dokumentu?

Ty plány se v čase vždy zákonitě proměňují, protože situace v Africe jde sedmimílovými kroky kupředu. Hlavním cílem je ale zatím zajistit bezpečnost a zázemí pro naše hlavní projekty. Chtěli bychom se více soustředit i na čadský projekt nebo nápady v Kamerunu. Já bych byl moc rád, kdyby se ta naše malá struktura rozrostla o dobrovolníky, kteří nečekají na to, až budou peníze, ale už teď by mohli a chtěli něco dělat. Možností, co dělat, je spousta. Tím limitujícím faktorem je v tuto chvíli naše kapacita, kterou chceme naplnit. Mě by lákala představa se dlouhodobě a časosběrně věnovat tomu, jak se to vlastně dělá – jak Češi vytváří chráněnou rezervaci v Kongu a co to obnáší. To je sice náročný a dlouhý projekt, ale mohl by být přínosný pro další lidi, co se budou chtít vydat podobným směrem.

Foto: Save-Elephants

Komentáře