Přerovský patriot Libor Macháček (29) míří ke hvězdám nejen obrazně. Stand-up komik vyprodává turné na několik měsíců dopředu a ukázky z jeho představení mají stovky tisíc zhlédnutí na YouTube. Zeptali jsme se ho, jak se žije komikům v Česku, jaké je to objíždět s humorem celou republiku a proč dobré fóry nezačínají na pódiu, ale doma v obýváku.
A jelikož celým tímhle číslem se táhne filmová nit, ani focení cover story nemohlo zůstat bokem. Projeli jsme filmy, jejichž hlavním hrdinou je stand-up komik, a… Najednou nám docvaklo, že film o Andym Kaufmanovi, jednom z těch nejslavnějších, natočil náš nejúspěšnější režisér Miloš Forman. Pokud jste tohle komediální drama s Jimem Carreym neviděli, na streamovacích platformách ho hledejte pod názvem Muž na Měsíci. A právě na Měsíc jsme poslali i Libora…
Letos je to deset let, co děláš stand-up. Už si připadáš jako mazák, nebo se občas ještě dostaví lehká nervozita, když saháš po mikrofonu?
Nervozita je tam vždycky. Já jsem shodou okolností před týdnem měl nejdůležitější představení v životě. Po těch deseti letech jsem se konečně odhodlal vystupovat v Přerově, tj. doma v sále pro 400 lidí, půlka z nich mě znala osobně. To se mi za tou oponou před začátkem hodně třásly nohy. Pak to ze mě naštěstí spadlo a byla to skvělá show.
Ono se říká, že když začneš dělat stand-up, tak vlastně začínáš žít od nuly. Dělám ho deset let, takže jsem jako desetiletý dítě a pořád se učím. Na ten vrchol se pravděpodobně dostanu tak kolem třicítky, ale takhle se to počítá v USA, kde můžeš v klubech vystupovat čtyřikrát denně. Ale když dám paralely stranou, tak mým cílem je dělat konzistentně kvalitní stand-up, což se mi podle mě už daří.
Tvoje začátky na vesnici už se probíraly, ale kdyby tě někdo náhodou ještě neznal, vezmi nás na chvilku do Vlkoše u Přerova. Jak moc vděčný to byl zdroj historek pro stand-upy před Pražákama?
Když jsem začal, tak mi bylo 19 nebo 20, na začátku jsem vůbec netušil, jak to dělat. Takže jsem se typicky snažil najít něco o sobě, co je zajímavý. Akorát že já jsem nebyl prostě v ničem extra zajímavý. Vypadal jsem průměrně, byl jsem mladej bez zkušeností, nebyl jsem cizinec, příliš vysokej, příliš malej apod. Takže jediný, v čem jsem vlastně v tom velkoměstě vynikal, byl můj hanácký původ. A to může být vděčný terč. Sypat z rukávu humory o malé hanácké vesnici je takhle zpětně podbízivé, když pořád hraješ tu linku, že ha-ha-ha vidlákov, ale když začínáš, je to prostě odrazový můstek.
Dlouhodobě je to ale neudržitelný, když se chce člověk někam posunout. Na některých výjezdech jsem zažil, že kolegové komici si udělali rešerši, kdo tam vyhrál a prohrál volby, aby se pak v rámci vystoupení mohli trefovat do těch neúspěšných stran. Je to sázka na jistotu, ale zároveň je to předvídatelné. Včera jsem vystupoval v Praze, ale že bych to otevřel tím, že si budu dělat srandu podbízivýma vtipama o venkově, tak to už bych se po těch deseti letech musel stydět. Člověk hledá inspiraci všude, ale musí se posouvat dopředu. Jinak ztrácí skalní fanoušky a jen horko těžko najde nové.
Byl jsi tedy rád, že jsi do Přerova jel až „po letech“, kdy už jsi měl dospělejší a originálnější materiál?
Rozhodně. Já bych tam hlavně před třemi lety vyprodal tak možná školní třídu, to se ještě moje kariéra teprve hledala. Moji kamarádi by možná přišli, ale měl bych pocit, že jsem si to domácí publikum ještě jako by nezasloužil.
Bylo to poprvé, co jsem vystupoval před mámou, ale třeba i před mýma učitelkama a známýma. Největší kulturní prostor ve městě a v publiku fakt hodně lidí, kteří mě někdy někde viděli nahýho. Bylo to prostě celkem netradiční vystoupení. Ale zároveň je to velká výzva, která když klapne, tak je z toho nezapomenutelný zážitek. Jsem vděčný za to načasování i za výsledek.
Přijde mi, že stand-upoví komici se dělí na přiznané třídní klauny, kterým někdo řekl, že jsou vtipní a měli by se tím živit, a tzv. překonané introverty – lidi, co mají strach z publika, ale zároveň mají nutkání se o něco podělit. Kam by ses zařadil na začátku téhle kariéry?
Paradoxně si myslím, že na začátku bych se označil za extroverta. Šel jsem na to pódium, protože jsem chtěl, aby lidi slyšeli moje vtipy, zasmáli se, prostě ocenili tu snahu a ideálně se při tom bavili. Čistý narcismus a ego, chtělo by se říct.
Mám ale pocit, že s každým dalším rokem se ze mě stává čím dál tím větší introvert. Na pódiu po té pozornosti bažím, ale jakmile slezu, chci mít pokoj. Na sociální sítě dávám jen věci, které se týkají vystoupení, ale své soukromí si chráním. Když mě někdo pozná na ulici, jsem napůl vděčnej a napůl nervózní, protože jsem tzv. povědomej sotva dva roky a moje mentalita kluka z vesnice se ještě nesrovnala s tím, že bych mohl být jakkoliv populární.
Trochu jsem narážel i na takovou tu klasickou českou zakřiknutost. V mladších generacích se to zlepšuje, ale obecně se dá říct, že české školství nás úplně k exhibování nenutí. Žádné debatní kroužky, dramaťáky v rámci výuky… Za mých dob to byl jednou měsíčně referát a každého polil studený pot, když měl předstoupit před třídu. Myslíš, že v tomhle mají na Západě náskok, že jsou vychovaní k té základní práci s publikem?
To je dobrý postřeh. Já si teda referáty ve škole užíval, ale chápu, co tím myslíš. Zase na druhou stranu si ale myslím, že úplně nejdůležitější je vliv rodiny a kamarádů. Z obou stran mě v tomhle lidi odjakživa podporovali, což byla ta největší motivace. Nikdo neříkal takový to „vykašli se na to“, „kam si myslíš, že to dotáhneš“. To má potenciál ve vás tu jiskru uhasit.
Mě kamarádi, ale i třeba babičky, vždycky říkají, že je důležité minimálně zkusit dělat to, co tě baví. Možná jsem měl štěstí, protože to u nás v základu určitě není jako za mořem. Tam si pořád žijou ten americkej sen, to klasický „you are the hero“, kdy je každý vychovávaný v tom, jak je výjimečný. Pak často ti lidi narazí a jsou z toho zmatení, kdežto u nás jdou spíš od začátku proti proudu, což je dělá trochu odolnější.
Občas stand-upoví komici mluví o svém dětství a říkají něco ve stylu „byl jsem třetí nejvtipnější kluk v naší třídě, měli byste slyšet ty další dva“. Jenže ono zjevně nestačí být jen vtipný. Rád bych se rozpovídal o tom tvém procesu, ale nejdřív chci vědět, jestli je ta vrozená vtipnost alespoň základním předpokladem, nebo se dá stand-up prostě našprtat…
Když si sám o sobě nemyslíš, že seš vtipnej, je ohromně těžký o tom přesvědčit ostatní. Jestli mi rozumíš, prostě to sebevědomí tam musí být v základu, i kdyby nebylo podložené realitou. Znám pár lidí, nebudu jmenovat, co nijak extra vtipní nejsou, ale dokázali o tom všechny kolem sebe přesvědčit, nebo si prostě tu svou rutinu nadřít a nakonec s ní slavit úspěch.
Publikum od komika očekává, že bude autentický. A pokud má být tvůj humor autentický, tak mu musíš věřit hlavně ty sám. To je zpátky u toho souboje introvert vs. extrovert. Mezi komikama je určitě víc extrovertů, protože je pro ně snazší, aby byli sebevědomí a hlasití. Prostě přijdou na pódium a ukradnou si tu pozornost pro sebe, nemusejí nad tím vůbec přemýšlet.
Jak jsem říkal, že se ze mě čím dál tím víc stává introvert, tak je to možná i tím, že nad tím publikem víc přemýšlím. Jde s tím ale „pracovat“, když vycítíš atmosféru v sále. Včera jsem v Praze měl jedno z nejlepších vystoupení celého turné, protože jsem prostě přidal na tom sebevědomí a lidi na to skvěle reagovali. To je pak ta největší radost.
A kdo je tedy nejvtipnější z tvého bezprostředního okolí? Táta, brácha, manželka?
Moje manželka je skromná, takže vždycky říká, že to určitě není ona, ale spíš můj táta nebo moji bráchové. Vlastně bych ale mohl říct komplet o svojí rodině, že má smysl pro humor větší než spousta lidí, co jsem v životě poznal. V dětství jsem to tak vůbec nevnímal, protože jsem si myslel, že je to normální.
U nás probíhá 90 % komunikace v nadsázce a všichni se snaží ty ostatní pobavit. I proto se za rodinou vždycky ohromně těším, protože tenhle způsob vedení rozhovorů je tam absolutně přirozený. Když jsem pak viděl, jak to funguje v jiných domácnostech, byl jsem dost překvapený.
Tím neříkám, že mě to přímo motivovalo, abych s tím šel před publikum, ale vlastně si uvědomuju, jak moc mi rodina v tomhle směru nepřímo pomohla.
Kdy jsi v těch začátcích pochopil, že je to opravdu makačka? Když došel takový ten úvodní materiál, který měl člověk „odžitý“ a vtipy mu naskakovaly samy? Jaké to bylo sedět před prázdnou stránkou a psát nový stand-up? Jde vůbec odněkud začít? Kde jsi tenkrát v roce 2016 lovil inspiraci?
Pochopil jsem to hned po druhém vystoupení, protože při tom prvním jsem absolutně netušil, co se bude dít. Měl jsem rád Šimka a Grossmana, takže jsem to celé pojal jako pásmo historek z vesnice. Lidi se smáli, nějak to dopadlo, takže jsem si říkal „fajn, seš stand-up komik“. Jenže jsem napodruhé komplet obměnil vtipy a bylo to hrozné a potřetí ještě horší. Tak špatné, že jsem si pak musel dát třičtvrtě roku pauzu.
Vrátil jsem se, když jsem sebral odvahu, a zas to byla katastrofa. Jenže jsem měl prostě vůli nepřestat a zlepšovat se. Byla to důležitá studená sprcha, kterou jsem bral jako motivaci.
Ale aby sis nemyslel, že tím to skončilo. Jakmile člověk začne psát nový materiál, ocitá se znova na začátku. První hodinový speciál jsem psal průběžně sedm let. Ten další jsem musel stihnout napsat za tři měsíce. V listopadu jsem vydal ten původní komplet na YouTube a od ledna jsem se chystal jezdit s úplně novým.
Pár vtipů už jsem měl v hlavě, ale znovu se vrátily hodiny, kdy člověk koukal na prázdnou stránku, pochyboval o každém vtipu, věděl, že těch prvních pár představení bude mizerných, i když třeba jenom v tvojí hlavě.
Ale stojí to za ten risk. Můj oblíbený komik Bill Burr říká, že když jede poslední představení stávajícího speciálu, tak už si připadá, že jen odškrtává vtipy. Přesně ví, kdy přijde smích publika, kde naváže další vtip nebo jaká bude reakce, když se na konci obloukem vrátí k fóru z první půlky.
Prostě už to jede po paměti a těší se, až bude mít novou hodinovku a bude teprve lovit a ladit reakce obecenstva. V tom se poznávám. A taky ti v hlavě raší nové nápady a vtipy, ale ty je nemůžeš zapracovat do té hotové hodinovky, se kterou vystupuješ, protože ta už je v křehké rovnováze.
Takže se těšíš na novou, ačkoliv víš, že to bude ze začátku drhnout. Ta sebenenávist z toho, že to ještě nešlape, je ve mně zatím čerstvá, ale po čtyřech měsících s novým turné už vidím světlo na konci tunelu a vím, že to bude dobrý.
Ještě bych tady trochu zacouval a zmínil, že kdybychom o stand-upu mluvili jako o sportovní disciplíně, třeba běhu, tak máme sprinty i maratony. Něco jiného je vystřelit třeba i pětiminutovku na jedno téma, bavit různorodé publikum čtvrt hodiny nebo vystřihnout hodinový speciál.
To je hezký příměr, to jsem ještě neslyšel. Typicky, když začínáš, tak máš pětiminutové nebo třiminutové sety. Tam ti v podstatě vystačí jedno téma. Když začneš vystupovat pravidelně, tak už seš na patnáctiminutovce.
Teď už nemám tolik času, ale dřív jsem jezdil se skupinou Underground Comedy, kde jsi měl dvakrát patnáct minut, které logicky nemohly být identické. To už je dost materiálu na promyšlení, ale nedá se to srovnat s tou speciálovou hodinovkou. To už je kumšt, kdy to musí být různorodé.
Nejde mít deset minut stejného typu vtipů, ideální je, když člověk kombinuje klasické vtipy s příběhy, vyzpovídá publikum, přihodí nějakou zajímavost, aby měl divák pocit, že si zapamatoval i něco užitečného. Neexistuje univerzální recept, ale být tu hodinu v pozoru na pódiu, kde musíš být přítomný fakt na 100 % a nesmí ti myšlenky uhýbat jinam, to je trochu fyzicky a hodně mentálně vyčerpávající. Rozhodně je to náročnější, než si lidé myslí.
Já mimochodem stand-up v knize, kterou aktuálně píšu, přirovnávám ke curlingu. Lidi ho vidí jednou za pár let a 90 % z nich si myslí, že je to snadné a mohli by to dělat taky. Plus většina curlingových sportovců dělá tuhle disciplínu vedle normální práce a musí si ji finančně dotovat. Takže za mě curling, ale ten běh na dlouhou trať tam vidím taky.
Trochu předčasně se dostanu ke tvému trumfovému esu, práci s publikem. Na to si spousta komiků netroufne, protože – jak už jsme naznačili – mají třeba svůj stand-up pečlivě naučený a rozvržený, nechtějí tedy, aby jim do toho diváci hodili tzv. vidle. Ty si naopak s lidmi rád povídáš. Je to svým způsobem oddechový čas, kdy můžeš improvizovat a najít oslí můstek, kde navážeš na další pasáž stand-upu? Co bylo tím prvním impulsem, že sis vybral vděčné cíle v publiku?
Ona to není vyloženě oddechovka, ale zase je to změna tempa. Já nevidím vůbec nic špatného na tom, když mají komici ten tradiční stand-up, kde není žádný crowdwork. Mají prostě připravenou hodinu vlastního programu, který si odjedou ve vlastním tempu. To je pořád ještě standard, který publikum očekává.
Já si s diváky začal povídat tak nějak přirozeně už před pár lety, ještě než jsem měl YouTube kanál, kde tenhle typ videí frčí nejvíc. Bral jsem to jako domácí úkol, abych se s publikem naučil komunikovat.
Na sociálních sítích se to ujalo natolik, že musím v úvodu každé hodinovky vysvětlovat, že není celá jen o povídání si s lidmi. To je dohromady tak deset, patnáct minut, rozdrobených do celé stopáže. Nechci, aby pak někdo odcházel zklamaný, protože na živák přišel právě z YouTube.
Ty jsi zmínil, že komik by měl být autentický, a tohle je o krok blíž k té bezprostřednosti. Že se to děje unikátně přímo na tom představení. Že je to pokaždé jiné.
Rozhodně je to do jisté míry moje poznávací znamení, ale na sociální sítě dávám i jiný obsah než jenom crowdwork. A když dělám novou hodinovku materiálu, tak tu původní dávám na YouTube komplet zadarmo. Natočenou na vlastní náklady, ale pro mě je to investice do publika, aby vědělo, co na mých show mohou očekávat.
U amerických a britských komiků jsou ohromně sledované právě interakce s tzv. hecklery. Stalo se ti, že si naopak někdo chtěl povídat uprostřed monologu a tzv. rušil? Bereš to jako výzvu?
Milionkrát se mi to stalo, ale já se ty lidi snažím neodměňovat. Na začátku každého vystoupení jim říkám, že si můžeme povídat, když s tím začnu já, ale jakmile někdo pokřikuje, je to pro mě stopka. Stává se to i tak, prostě se někdo napije a začne pokřikovat.
Kdybych ho obratem ztrapnil nebo to ještě vydal online jako video, jenom bych motivoval další pokusy. Cca před dvěma lety jsem měl vtip o penězích a někdo mi na pódium hodil kovovou dvacku, že to bude vtipný. Tak jsem mu tam dvě minuty sypal, ale nedělal jsem z toho další humor, protože tím bych vykolejil celou show. Kvůli podobným překvapením tam lidi nejdou, takže se to snažím likvidovat už v zárodku.
Loni v Olomouci jsem jel jeden svůj vtip, pokud jsi viděl ten předchozí speciál, tak si ho možná pamatuješ, že nejsem ten nejslavnější Libor Macháček. Že na Googlu i Wikipedii vždycky vyjede někdo jiný. A v půlce vstala nějaká paní a začala na displeji telefonu ukazovat, že to tak opravdu je.
Jakmile na to zareaguješ, obětuješ pointu vlastního vtipu. Občas doufám, že to těm lidem dojde, nebo se o ně tzv. postará zbytek publika. Ale je to prostě riziko povolání. Někteří tomu jdou naproti, ale z dlouhodobého hlediska je to riskantní.
Já vím, že třeba Jimmy Carr nebo Matt Rife jdou těm hecklerům často naproti a součástí jejich představení je právě podobné stírání buřičů z publika. Přijde mi ale, že pak diváci vyrušují schválně, protože si chtějí toho komika otestovat, jakkoliv pak často hořce litují.
Tam je to součást hry, vím, že třeba Tom Segura s tím ve svých představeních též počítá, ale ta dramaturgie amerických stand-upů je vyladěná do posledního detailu, takže mi přijde, že i to publikum ví, jak se chovat, případně jak na takovou situaci reagovat.
Kolem toho, že stand-up je v USA a v Británii nesmírně populární a má tam košatou historii, už trochu kroužíme, tak se rovnou zeptám, jestli tě některá tamní esa přímo inspirovala, nebo je máš rád.
Můj nejoblíbenější komik je Louis CK. Kdo sleduje stand-up dlouho, tak to pro něj může být skoro až mainstreamová odpověď. Přijde mi ale, že Louis má to vystupování tak dokonale promyšlený, že je ohromná radost na to koukat, ať už o dělání humoru víte absolutní nulu, nebo se tím živíte. Viděl jsem několikrát všechno, co kdy udělal, byl jsem na něm několikrát naživo a je to vždy zážitek.
Taky mě baví raný Bill Burr nebo Dave Chappelle. Jejich poslední speciály už možná nemají tu správnou hranu, ale rád si je kdykoliv poslechnu. A těch menších komiků jsou desítky a desítky. Je to neuvěřitelně živá a pulzující branže, takže je z čeho vybírat.
Americká scéna je na míle vzdálená čemukoliv jinému, oni prostě mají tradici, prostředky a takovou tu přirozenou drzost. Já se to snažím dělat po svém, abych měl kontrolu nad obsahem, tím, kde budu vystupovat apod., takže se snažím tomu americkému stylu alespoň přiblížit v rámci možností.
Což mi připomíná, že tou úplně první inspirací byl Kevin Hart. Viděl jsem jeho hodinový speciál, kde mluvil o svojí rodině a měl neuvěřitelný drajv. Okamžitě jsem si řekl „takhle bych to chtěl někdy umět“. Byla to pro mě hrubá předloha toho, jak má ten stand-up vypadat, když jsem začal psát první vystoupení.
Byla to inspirace ve smyslu, že má ta hodinovka nějakou dramaturgii, střídá se tam tempo, má to nějaký tzv. oblouk?
To jsem vlastně vůbec nevnímal. Líbilo se mi, jak tam sebevědomě nakráčel jako rocková hvězda a dokázal si během několika vět podmanit celý sál. Přirozeně, autenticky. A udržel jejich pozornost i tu náladu od první do poslední minuty.
Když jsi začínal, rozjížděl se v televizi pořad Comedy Club, navazující na legendární Na stojáka. Myslíš, že tenhle průnik do mainstreamu českému stand-upu pomohl, nebo v něm naopak míchá čistokrevné stand-upy třeba s divadelními herci, kteří si chtějí vyzkoušet „něco jiného“ a sázejí na to, že už mají nějaké fanoušky?
To je trefný. Je to určitě menší freestyle než býval, protože – nechci nikoho urazit – se stávalo, že jsi přišel na casting, kde ti automaticky řekli: dobrý, za týden vystupuješ na HBO. Teď už tam filtr je a myslím si, že je teď i víc komiků, kteří prostě dlouhodobě dělají klasický stand-up.
Na druhou stranu je také dost influencerů a spol., kteří si řeknou „já mám x desítek nebo stovek tisíc sledujících, to bych mohl taky dělat stand-up“. Jako kdyby šel dělat stand-up Jarda Jágr. Lidi na něj přijdou, protože je to Jágr, ale znamená to automaticky, že bude vtipný nebo že utáhne hodinový materiál? K tomu se musíš propracovat.
Publikum, které přijde a tleská, protože tě zná odjinud, ti může v začátcích spíš uškodit, protože ti dá falešný pocit, že seš dobrej. V té knížce mám přirovnání s Petrem Čechem. Slavný a skvělý fotbalista, který – pokud se nepletu – taky ve volném čase bubnuje. Ale šel bych na jeho koncert? Ani omylem.
Psal jsi, možná pořád ještě píšeš, i scénáře pro některé pořady Luďka Staňka. Luděk je zrovna člověk, který toho v životě zkusil hodně. A jde i směrem, který stand-upovým komikům trochu leze do zelí. Má podcast, s ním pak vystupuje na živácích. To je dneska oblíbená kratochvíle, že se kulturáky plní podcastery.
Jasně, ale tam to nevnímám jako stejný případ, protože ti podcasteři jsou už v rámci těch svých pořadů zvyklí pracovat s publikem, i když logicky hlavně pasivně. Lidi na ně přijedou na živák, protože si chtějí „sáhnout“.
Vidím to, kdykoliv někam přijedu do kulturáku a v programu jsou buď týden přede mnou, nebo za mnou třeba Kecy a politika. To je aktuální trend, že se ty kulturní prostory snaží vyhovět potřebám nového publika. A skutečně úspěšní podcasteři si tu hodinku upovídají.
Typicky Luděk je člověk, který se hodně najezdil i klasických stand-upů, a to, s čím vystupuje teď, má ke stand-upu hodně blízko, takže on má s podobným materiálem obrovské zkušenosti.
Pak jsou tu ale živáky například true crime podcastů, které se pořádají klidně i v O2 areně. Nad tím mi zůstává hlava stát, protože dva lidi u stolečku, co čtou z Wikipedie černou kroniku, podle mě moc nemají šanci udělat v takovém prostoru zajímavou show.
Ani Joe Rogan by si asi tříhodinovým povídáním o všem možným nedovolil vyprodávat fotbalový hřiště, protože by to působilo zvláštně. Tak či onak mi připadá, že tyhle podcasty naživo jsou trendem posledních několika let, takže ještě uvidíme, jestli se to uchytí dlouhodobě. Zatím v tom vidím hodně experimentování.
Dneska s tebou mluvíme jako s úspěšným člověkem z oboru, ale když jsi v roce 2018 vystupoval, jezdil jsi autobusem z Brna do Prahy kvůli pěti minutám, kdy člověku hrozilo vypískání. Co bys poradil těm, kdo si to chtějí vyzkoušet: Je důležitější začít, nebo nepřestat?
Obojí. Potkal jsem hodně lidí, ale jen málokoho, kdo by u toho zůstal. Nechci se moc chválit, ale v čem se liším od ostatních, je to, že jsem nepřestal a furt šel hlavou proti zdi.
Nikdo toho po Česku nenacestoval tolik co já. Kvůli pěti minutám jsem klidně jel tři hodiny tam a zase zpátky, spal jsem v kuse dvě hodinky denně a furt doufal, že se to zlomí. To se naštěstí povedlo. Pořád jezdím ohromně moc, ale teď už naštěstí s manželkou nebo předskokanama. Jakmile máte plný auto, jsou ty nekonečný kilometry po D1 tak nějak snesitelnější.
Jak je důležité potkat na téhle cestě někoho slavnějšího, šikovnějšího nebo prostě zkušenějšího? Jsou stand-upoví komedianti osamělí vlci, nebo drží při sobě?
Ohromně důležité. Já začal vystupovat v roce 2018 s Comedy Underground a se svými patnácti minutami jsem objel celé Česko několikrát. A pak jsem začal předskakovat Tigranu Hovakimyanovi, což mi dalo hrozně moc.
On je dříč, prošel si všemi těmi zmíněnými televizními pořady a já ho potkal, když už toho měl dost za sebou a ochotně mi poradil. Snažím se teď být vzorem pro ostatní, ale ne každému se chce trávit život na cestách a počítat drobné.
Měl jsem za poslední týden pět show, to prostě každý do toho rozvrhu nedostane, zvlášť když si ještě musí vydělávat jinde. Problémem Česka je nedostatek komiků, ne nedostatek diváků. Bohužel je to vzájemně provázané, takže člověk musí být srdcař, aby se někam nahoru proboxoval.
Vystudoval jsi politologii, píšeš scénáře, strávíš velkou část roku na cestách. Je to dlouhodobě udržitelné? Teď nemyslím finančně, ale třeba co se týče životního stylu.
Mám velkou výhodu, že moje manželka i bezprostřední okolí jsou se mnou po celou dobu, co dělám stand-up. Prostě mě takového berou a fandí mi. Navíc mám tedy vyprodané termíny nového turné na několik měsíců dopředu, takže minimálně dva roky dopředu mám o práci postaráno.
Už bych se určitě nechtěl vrátit do FlixBusu, co někam přijíždí ve tři ráno. Kdybych klesnul zpátky na tuhle úroveň, asi bych hledal práci jinde. Snažím se zdravě jíst, cvičit a udržovat se ve formě. Pokud chcete stand-up zkusit, tak doporučuji sportovat, protože po hodině na pódiu vás jinak budou pěkně bolet záda.
Zmínil jsi, že turné si organizuješ osobně. Jak to vlastně funguje? Tipuješ si místa, kde jsi měl úspěch, oslovuješ nová, nebo za tebou občas i klub nebo podnik přijde, jestli bys u nich nevystupoval?
Je to tak půl na půl. Míněno, že nejde vynechat velká města, kde už mám dlouhodobý vztah s některými podniky, kde navzájem víme, že se lístky pohodlně prodají. Pak se snažím vytipovat místa, ale občas se stane, že mi napíšou třeba z Pelhřimova, kde jsem nikdy nebyl, že mají prostor pro 150 lidí a jestli nechci přijet.
Byl to úspěch, už děláme pokračování, takže člověk by někdy ani neřekl, kde všude na něj lidi přijdou. A pak naopak napíše do Karviné, že by jim rád vyprodal nějaké divadlo, a oni odepíšou „Ne, děkujeme“. Neberu si to osobně, ale občas jsem překvapený.
Ale zase aby to nevyznělo špatně, v Karviné nakonec vystupovat budu, ale někde jinde. Takže to dobře dopadlo.
A kdybys přijel do Karviné, jak moc je ten materiál univerzální a jak moc ho ladíš? Třeba ty jsi zmínil, že někdo se podívá na politické preference a upustí tam nějaký ten vtip. Ladíš to podle toho, jak je to velké město, v jaké části republiky to je, jestli tam máš nějakou linii, kterou akcentuješ víc, nebo míň? A jsou linky, za které nejdeš?
Snažím se mít větší část toho materiálu univerzální, protože kdybych měl všude úplně jinou hodinovku, bylo by to riskantní. Lokální reference mám hlavně při tom povídání s publikem, tam se vyplatí si něco nastudovat o městě, kam zrovna jedeš.
Ten hlavní materiál časem vykrystalizuje a zbytek je drobná improvizace. Co se týče zakázaných linek, tak jsem nerad moc sprostý, protože pak je jednodušší šokovat nebo zachránit průměrný vtip.
A já obecně nemám rád ten termín „zakázané vtipy“. Hodně se tím ohánějí američtí komici, ale zatím nikdy nikoho nezakázali za to, co řekl. Možná ho nepustili do televize, ale v klubech mohl vystupovat apod. Takže já tyhle hry na „teď vám řeknu něco, za co mě zakážou“ vůbec nehraju.
Když to vidím u některých svých dřívějších oblíbenců, co stejnou větu používají pět let v kuse, tak jsem z toho trochu smutný.
Je vlastně Česko dostatečně velkým rybníčkem, aby se tu člověk jako profesionální komik uživil jen po klubech a kulturácích, nebo se prostě zákonitě časem musí proměnit v herce, moderátora apod.?
Doufám, že ne. Nechci znít nevděčně, ale pořád dostávám nabídky na moderování opékaček buřtů někde v Nymburku, což samozřejmě nic proti Nymburku ani buřtům. Teď jsem ale v pozici, kdy tyhle věci brát nemusím.
Odjezdil jsem si v začátcích hodně firemních akcí, ale vlastně už je odmítám předem, protože tyhle vánoční večírky vždy dopadnou stejně. Lidé jsou opilí a komik na pódiu je prostě jenom kulisa.
Aktuální turné už má kolem stovky termínů, což je víc, než jsem vůbec doufal. Mám nějaké očekávání, ale i kdyby se naplnila třeba jen na 60 %, tak to finančně zvládnu a nemusím nutně do Nymburka nebo do Ordinace v růžové zahradě.
Občas je těžké rozhovor nějak efektně zakončit, zauzlovat. Máš problém s konci stand-upů? Necháváš si na závěr nějakou jistotu, nejlepší historku? Co je osvědčená strategie?
Je tam strategie. Nemůžeš to ukončit prostě dalším náhodným vtipem. Mám tam na konci historku, kterou říkám, a myslím si, že je důležitý nad tím přemýšlet. Začátek a konec jsou nejdůležitější a já rád ty stand-upy ukončím historkou, která to pěkně zavře.
Na ten poslední sedmiminutový vtip, na kterém jsem nechal možná nejvíc času, protože je ten nejdůležitější, jsem dřív musel lidi upozorňovat, aby neodešli příliš brzo. Dneska je ale spousta stand-upů třeba na Netflixu, takže publikum je poučenější. A náročnější. Obojí mi vyhovuje.
Aby se teda lidé na konci našeho rozhovoru zasmáli, skončím klasickým klišé, které profesionální komici nesnáší. Když jim někdo na ulici řekne, aby byli vtipní, nebo rovnou řekli vtip. Jak na takovou výzvu reaguješ?
Neubližujte mi, prosím. A přijďte na show.
Text: Václav Rybář, foto: Matúš Tóth
