Mezinárodní šestidenní motocyklová soutěž, dnes známá jako International Six Days Enduro, oslaví letos v říjnu v portugalské Grândole jubilejní 100. ročník. Při té příležitosti jsme se podívali hlouběji do její historie a zaměřili se na českou stopu, která se do ní nesmazatelně otiskla. V 70. letech totiž naši jezdci patřili ke světové špičce. Jedním z těch, kteří tuto éru reprezentovali, je Květoslav Mašita (78), žijící legenda, které si dodnes váží celý motocyklový svět.
Ačkoliv nejstarší a nejprestižnější týmová soutěž v terénních motocyklových disciplínách, dnešní International Six Days Enduro, byla založena už v roce 1913, některé ročníky se kvůli válkám či pandemii nekonaly. Proto se jubilejního stého startu dočkáme až letos. V průběhu let se změnil jak název klání, tak jeho pravidla i celkový charakter. Co se nemění, je skutečnost, že závod díky své tradici a formátu národních týmů bývá dodnes označován za olympiádu motocyklového sportu.
Proč? Šest dnů sedí jezdci v sedle svých strojů a denně absolvují zhruba dvě až tři sta kilometrů, přičemž musí v přesně daných časech projíždět časovými kontrolami. Etapy kombinují přejezdy po silnici i v terénu s měřenými zkouškami, v nichž se rozhoduje o výsledném pořadí, a doplňuje je přísná technická kontrola včetně měření hluku. Výsledek tak neurčuje jen rychlost, ale i přesnost, spolehlivost techniky a schopnost vyvarovat se penalizací. Významnou roli hraje i týmový aspekt – výsledek Trophy týmu závisí na výkonech všech jeho členů. Přestože dnes mají jezdci k dispozici omezené servisní zázemí, zůstává důležitá i jejich schopnost zvládnout opravy v rámci daných pravidel.
Jedním z našich historicky nejúspěšnějších reprezentantů tohoto sportu je Květoslav Mašita, který na Šestidenní startoval třináctkrát a šestkrát byl členem vítězného Trophy týmu. K tomu se mu podařilo deset sezón po sobě vyhrát mistrovství Evropy ve třídě 350 cm³ – výkon, který z něj učinil jednu z nejvýraznějších osobností historie terénních motocyklových soutěží. Své úspěchy přitom získal v době, kdy měla Šestidenní podstatně syrovější podobu – s delšími etapami, minimálním servisním zázemím a výrazně větším důrazem na schopnost jezdce poradit si s technikou vlastními silami.
Šťastná náhoda
Když budete projíždět středočeskou obcí Všenory, možná si všimnete poměrně dlouhé ulice s názvem „Květoslava Mašity“. Ta je pojmenována po strýci tohoto závodníka, kterému se jako sedmnáctiletému staly tragicky osudné květnové události roku 1945. Právě po něm dostal Květoslav, narozený dva roky po válce, své jméno.
V rodině Mašitových nebyl do té doby nikdo, kdo by se motocyklům věnoval, a Květa tak přičichl k vůni benzinu a terénům postupnou cestou přes jízdní kolo a maloobjemové motocykly. Závody upravených pionýrů a podobných strojů byly pro mnoho kluků v tehdejším Československu odrazovým můstkem pro regulérní terénní soutěže i motokros. A právě v motokrosu viděl svoji budoucnost i Květa.
Tehdy obdivoval jezdce Jaromíra Čížka, který byl jednou z největších legend československého motokrosu s titulem mistra Evropy z roku 1958. Náhodou bylo, že se se švagrem pana Čížka (panem Hrudkou, pozn. red.) přátelili Květovi rodiče, a on tak měl možnost se se svým idolem nejen potkat, ale také od něho získat cenné rady. Jaromír Čížek v něm ihned rozpoznal jezdecký potenciál a dokonce mu umožnil jezdit na svém tréninkovém motocyklu Jawa 350 „Evropan“.
Vypadalo to, že motokrosová kariéra se Květovi začíná pořádně rozjíždět, ale slibný rozjezd narušil nástup na vojnu. Pan Čížek naštěstí nelenil a pomohl Květovi vyjednat přijetí do benešovské Dukly. Šlo o oddíl, který vedle vojenské přípravy vychovával motocyklové závodníky ne pro motokros, ale pro disciplínu terénních soutěží. Tím tak bylo o jeho dalším směřování rozhodnuto.
První úspěchy
V následující sezóně 1966 podával Květa takové výkony, že se mu dostalo nominace na jeho první Šestidenní, která se toho roku jela ve Švédsku. Tehdy ještě jako člen klubového týmu složeného z mladých jezdců – Františka Mrázka a Pavla Vyhnala. Šlo i o jeho vůbec první cestu do zahraničí.
Jejich tým tehdy dojel na třetím místě v soutěži klubových týmů, čímž na sebe chlapci upozornili, a Květa individuálně tuto šestidenní premiéru dokončil se zlatou medailí. Pokračovaly další sezóny plné soutěží a v roce 1968 přišel první titul mistra Evropy ve třídě 350 cm³. Velký úspěch, i když jinak se v závěru 60. let československým Trophy týmům ta nejlepší umístění ještě vyhýbala.
To všechno se změnilo v roce 1970 ve španělském El Escorialu, odkud po delší odmlce přivezl náš tým zlato ve Světové trofeji a současně i v soutěži o Stříbrnou vázu. Odstartovala se tím série pěti vítězství v řadě a celkově dekáda, ve které československý Trophy tým zvítězil celkem sedmkrát.
Květa byl z těchto sedmi vítězství až na jedno jediné vždycky u toho. Jedinou Šestidenní, která mu utekla, byla paradoxně ta domácí roku 1972 ve Špindlerově Mlýně. Na ni nemohl nastoupit kvůli zranění ramene. I tak ale vyrazil své parťáky podpořit. Existují fotografie, na nichž je se zafixovanou rukou v depu a baví se s ostatními jezdci a členy týmu. V jeho tváři je zároveň vidět, že by nejradši sám seděl na motorce a závodil.
Dnes už je jen těžko k uvěření, že tehdejší tuzemský ročník v Krkonoších vedl některé své etapy třeba přes Mísečky a jiné úseky Krkonošského národního parku. Ostatně tehdy to nebylo nic výjimečného. V té době byly tratě nebo zvláštní zkoušky na Šestidenních často vedené přes zajímavá a dnes už těžko myslitelná místa. Rychlostní zkouška se při italském podniku roku 1968 jela například na okruhu v Monze. Při zmiňované Šestidenní ve španělském El Escorialu zase na okruhu Jarama.
Představte si jet zvláštní rychlostní zkoušku po předchozích pěti dnech terénu na okruhu, kde jinak závodí formule. A k tomu na soutěžním motocyklu s terénním vzorkem pneumatik. Na ostrově Isle of Man byla tato zkouška vedena částečně přes silniční úsek, kde se jinak jezdí ikonický závod Tourist Trophy. To všechno ukazuje na to, jak komplexním a zajímavým závodem Šestidenní bývala.
Poprvé za velkou louží
V roce 1973 se Šestidenní poprvé konala v USA, konkrétně v Daltonu ve státě Massachusetts. Květa vzpomíná, že na Ameriku byli všichni jezdci moc zvědaví – na nepoznanou zemi s nulovou zkušeností v pořádání takových podniků. Větší strach než ze samotné dálky měli ale z toho, jak mladí byli piloti jejich letu z Frankfurtu do Bostonu.
Polovinu výpravy tehdy tvořili tajní, kteří měli za úkol dohlížet na československou výpravu, aby se náhodou někomu nechtělo za oceánem zůstat. Museli mít zamotané hlavy, když se den po skončení Šestidenní během vyhlašování ukázalo, že v areálu chybí čtyři členové československého týmu Stříbrné vázy.
Jezdci Milan Jedlička, Pavel Cihelka, Jozef Jozíf a Petr Válek si tehdy řekli, že když už jsou v Americe, musí vidět Niagarské vodopády, a tak se k nim s vypůjčeným autem potají vypravili. Nikdo netušil, kde jsou. V československé delegaci to tehdy vyvolalo obrovské napětí a všichni už počítali s tím, že jde o emigraci, vzpomíná Květa.
Všechno se vysvětlilo návratem čtveřice soutěžáků do areálu jejich ubytování – hotelu Eastover. Před většími problémy a následky tyto jezdce uchránil vedoucí naší výpravy Jaroslav Bříza starší a možná tak trochu i skutečnost, že jedním z „vodopádových jezdců“ byl syn tehdejšího ředitele pražské továrny Jawa Jozefa Jozífa staršího. Od té doby se této čtveřici jezdců říkalo „Niagara tým“.
Československý Trophy tým se z Ameriky vrátil kompletní a navíc přivezl další vítězství, díky kterému ho na letišti v Ruzyni vítaly davy lidí.
Setkání s legendou
Právě vedle vítacích ceremoniálů na pražském letišti bývala místem setkávání jezdců s fanoušky také Opletalova ulice, přesněji prostor před budovou Autoklubu. Jde o místo, kde se dodnes dvakrát do roka scházejí bývalí soutěžáci, aby se viděli a zavzpomínali na své aktivní jezdecké roky.
Pro mě osobně má dané místo zvláštní význam i z toho důvodu, že jsem se na jednom z tamních setkání s Mašitovými seznámil. I proto jsme část fotografií realizovali právě v jeho prostorách.
Speciálním výstrojním doplňkem tehdejších soutěžních jezdců byla dnes už ikonická povoskovaná bunda Barbour International. Jde o model nepromokavé motocyklové bundy s kapsami, z nichž ta na levé straně prsou je našita šikmo, aby umožňovala dobrý přístup ruky pro jezdeckou kartu, kterou si každý musel nechávat označovat v průjezdních kontrolách.
Od 50. do 70. let jezdil v těchto bundách téměř celý motorkářský svět. V tuzemsku si spolu se stejně povoskovanými kalhotami vysloužil tenhle komplet mezi jezdci označení „anglické lédry“, jakkoliv na těchto kusech oblečení žádnou kůži nenajdete. Tyto bundy u nás byly z pochopitelných důvodů pro veřejnost nesehnatelné, ale soutěžní jezdci je ve svých oddílech v omezeném množství fasovali.
Zvláštně symbolické a až filmově krásné mi přišlo, že právě v této jezdecké bundě, kterou si Květa přinesl na focení, prý po skončení jeho kariéry jednu dobu rozvážela v místě jejich bydliště na Babettě poštu jeho žena Marta.
Ta také doprovázela svého manžela na velkém množství závodů a celkově měla o soutěžení svého muže upřímný zájem, díky čemuž si pamatuje z dané éry často informace a detaily, na které už si nevzpomenou ani samotní jezdci.
Vyrobeno v Československu
Samostatnou kapitolou v terénních soutěžích byly motocykly. Jejich výroba byla od roku 1967 již jen v režii Výzkumného vývojového závodu Jawa Strašnice. Do té doby vznikaly soutěžní speciály jak v Jawě, tak v ČZ Strakonice.
Květa i další jezdci si motocykly upravovali individuálně podle svých potřeb před podniky mistrovství Evropy i před tuzemskými soutěžemi, což se často nesetkávalo s pochopením vedení továrny. Odlehčování motocyklů, úpravy rámu, změna uložení tlumičů a další zásahy byly běžnou součástí příprav.
Manažer a šéfkonstruktér Jan Křivka míval obavu, zda nestandardně upravený a takto „vylepšený“ motocykl vůbec dokončí soutěž a nebude mít poruchu, což by bylo špatnou vizitkou továrny. Mistrovské tituly a vítězství na Šestidenních totiž znamenaly pro značku Jawa zvýšenou poptávku a skvělou reklamu pro její sériovou výrobu.
Pro Květu bývalo největší satisfakcí, když se některá jeho úprava osvědčila a následně byla plošně aplikována například na všechny tovární stroje nové generace. Jan Křivka měl v Květovi důvěru, což dokazuje i to, že byl každoročně před Šestidenní pověřen otestovat motocykly všech reprezentantů a posoudit jejich výkon a kvality. Takové testy probíhaly často na letištní dráze a Květa tak doslova létal třeba patnáctkrát stejnou trasu na motocyklech svých jezdeckých kolegů.
Smutnou pravdou je, že i přes pověstnou spolehlivost strojů Jawa začaly tyto motocykly kvůli politické situaci a s ní spojeným chybným rozhodnutím technicky zaostávat za konkurencí. Víc a víc tak musely jejich někdejší úspěchy svou kvalitou kompenzovat právě jezdci.
I tak se Květovi v roce 1977 podařilo získat zmíněný desátý titul mistra Evropy ve třídě 350 cm³. Dodnes jde o nepřekonaný výkon, který ho řadí mezi nejvýznamnější soutěžní jezdce historie.
Mašita na Hrad!
O dva roky později Květa ukončil svou aktivní jezdeckou kariéru, jakkoliv se na dalších ročnících Šestidenní objevoval často jako motocyklový doprovod. Začátkem 80. let pak převzal po Františku Mošnovi vedení pražského oddílu Dukla. Na toto období vzpomíná jako na etapu výkazů, shánění peněz, administrativy a hlavně politiky, o kterou se jinak jako jezdec nikdy nezajímal a zajímat nechtěl.
Právě politika však ovlivnila i jeho další angažmá spojené s motocykly. Když se totiž v roce 1989 stal Václav Havel prezidentem a v jeho prezidentské flotile přibyly nové silné motocykly BMW, padla volba právě na bývalé soutěžáky. Kdo jiný by měl tyto motocykly jízdně zvládnout a dočasně Havlovi dělat hradní doprovod? Samozřejmě jen do chvíle, než se na tyto stroje najdou a zaučí noví členové Hradní stráže.
Květa tehdy sestavil tým jezdců a tito na světové soutěže zvyklí závodníci vyměnili své anglické lédry za uniformy navržené Theodorem Pištěkem. Po letech se tak znovu setkali jako tým – tentokrát na motocyklech Hradní stráže.
V roce 2014 byl Květa jako vůbec první Čech uveden do Síně slávy Mezinárodní motocyklové federace FIM. Tím byla potvrzena jeho mimořádná kariéra, kterou oceňují lidé napříč celým motocyklovým světem. Na podzim roku 2023 pak převzal z rukou prezidenta republiky Petra Pavla Medaili Za zásluhy I. stupně.
Květoslav Mašita bývá vedle svých sportovních a jezdeckých kvalit všemi připomínán také pro svou povahu, která dokonale potvrzuje pravidlo, že ti nejlepší bývají zároveň těmi nejskromnějšími. Z toho důvodu mu přišel můj záměr s jeho focením skoro až nepatřičný. Jsem proto rád, že nakonec souhlasil a že se díky těmto odstavcům může alespoň ve zkratce připomenout nejen jeho příběh, ale i slavná éra Čechoslováků jezdících v anglických lédrech.
Text: Jakub Švejakr, foto: Jakub Dohnálek
