Ve Vysokých Tatrách existuje řada míst, kam se turista může vydat pouze v doprovodu zkušeného průvodce. Aktuálně se hodně mluví o tom, že by se tato pravidla zmírnila a turisté by si tak mohli sami vyšlápnout třeba na Gerlachovský či Ťažký štít. Podle mě by to ale byla chyba, a to nejen kvůli nebezpečí, které na příležitostné turisty obuté v módních teniskách na horách čeká. Lidé by totiž přišli i o spoustu zajímavostí, legrace, příběhů a legend, kterých jsou túry s horskými průvodci plné.
Vím, o čem mluvím. Trasu ze Štrbského na Popradské pleso jsem absolvoval již dvakrát. Poprvé to bylo před pár lety uprostřed léta po Tatranské magistrále. Trochu náročnější, zhruba dvouhodinová trasa byla sice plná přírodních krás a nádherných výhledů do Mengusovské doliny, ale jinak to byla vcelku nuda. V cíli jsme si dali oběd, panáka pálenky, udělali pár fotek, prozkoumali jsme hřbitov horolezců a vydali se zase zpět na cestu, v jejímž cíli čekalo pár puchýřů a pekelná únava.
Podruhé jsem se na Popradské pleso vydal letos na sklonku zimy ve společnosti horského průvodce Františka Mrázika mladšího a ačkoliv jsme tentokrát kvůli počasí (bylo hodně silné náledí) zvolili nudnější trasu po asfaltce, užil jsem si ji mnohem víc než tu před dvěma lety. Kromě toho, že jsem měl lepší boty (špatná zkušenost je k nezaplacení), Fero fungoval jako spolehlivý nosič dobré nálady a studnice informací, které člověk z knižního průvodce nevyčte.
Zbytečné obavy
Nejsem úplný idiot. Dobře vím, co si profíci z hor myslí o lidech z města. Proto jsem se výšlapu s Ferem trochu děsil – přeci jen je to předseda Tatranské horské služby! Na setkání s ním jsem odcházel s obavou, že jakmile mě uvidí, pošle mě zpátky, abych se převlékl – ta bunda není dost odolná; ty boty jsou k ničemu; kde máš nesmeky…
Nic z mých nočních můr se však nevyplnilo. Fero Mrázik prostě není má matka. Místo toho stál přede mnou pohodový sympaťák, který mi doporučil mou „výbavu“ spíš ubírat, než nějak hrotit. Nicméně šli jsme jen pár kiláků po asfaltu. Kdo ví, co by mě čekalo při cestě na Rysy!
A jak takový horský vůdce vypadá? Lehké outdoorové oblečení, batoh s lahví vody a připevněnými nesmeky, sluneční brýle, černý kšilt, na krku pár šňůrek, které si přivezl z Himálaje, a úsměv od ucha k uchu.
Jak se později dozvídám, i když se Fero živí především jako IT specialista, horala má v krvi. Jeho otec František je totiž tatranskou legendou – byl jedním ze zakládajících členů slovenské horské služby a později jejím náčelníkem, organizoval tatranské sportovní akce, chodil s lidmi na túry a třeba na Gerlachovském štítě byl s klienty více než stokrát. Jedním z těch klientů byl i prezident Ludvík Svoboda.
A když bylo panu Mrázikovi 67 let, narodil se jeho ženě malý Fero. Když se zajímám, zda při výchově svých dětí hodlá pokračovat v rodinné tradici a plánuje je nechat šplhat po horách, dělat záchranáře a riskovat život, usměje se: „Daj dieťa na horolezectvo a nikdy mu nezostanú peniaze na drogy.“
Bez dobrovolníků by to nešlo
Ve Vysokých Tatrách pracuje zhruba 30 profesionálních záchranářů, kteří se prioritně starají o svahy v Tatranské Lomnici. Na zbylém území je člověk odkázán na pomoc šedesáti dobrovolníků z Tatranské horské služby, které vede právě můj průvodce. Fungují od roku 1997 a rozhodně se nenudí.
Jak Fero potvrzuje, počet úrazů neustále roste a v loňském roce jich dokonce bylo nejvíc za celou historii horské služby. A to i přesto, že moderní technologie nám všechno ulehčují. Podle Fera je naopak chyba, že se na ně často spoléháme a přestáváme dávat na instinkty a léty ověřená fakta.
Než se člověk stane záchranářem, trvá to zhruba dva roky. Během nich čekatel skládá nejrůznější zkoušky – lyžování, lezení, místopis, znalost hor. Proč tak dlouho? Jednoduše proto, že tahle práce člověka neživí a většina záchranářů ji dělá vedle plnohodnotného zaměstnání jako koníčka a pro dobrý pocit, že pomáhají lidem.
Zatímco probíráme smůlu jednoho z čekatelů, který se během zkoušek hned dvakrát ocitl u smrtelné nehody, Fero najednou zastaví a začne ukazovat na lavinový odtrh zhruba uprostřed hory, kterou máme po levici. Na místě, kde právě stojíme, prý došlo k největší lavinové katastrofě v Tatrách.
Vzhledem k nenáročnosti terénu a celkové pohodě, která vládne kolem, z toho až mrazí. Psal se rok 1974 a lavina, která spadla do Mengusovské doliny, tu zavalila skupinu studentů Střední průmyslové školy, kteří tu byli na lyžařském výcviku. Masa sněhu padala z výšky 2 200 metrů a urazila dráhu 1,5 kilometru, překonala Hincov potok a narazila do protilehlého svahu, kde studenti lyžovali.
Jak jsme se dostali k tématu smrti, všímám si, že Fero k ní má trochu jiný přístup než my ostatní, říkám si, že možná až trochu hinduistický. Možná je to způsobeno tím, že už s ní přišel do kontaktu tolikrát a ví, že některé věci je prostě lepší přijmout racionálně a bez zbytečných emocí.
Hory jsou škola života
Když už jsme narazili na téma lavin, nemohu se nezeptat, jak se má člověk zachovat, když to přijde?
„Vím jen to, že když je člověk zavalený, měl by plivnout a podle toho, kam slina padá, bude vědět, jakým směrem hrabat,“ říkám Ferovi zasvěceně.
On mě však vrací zpátky na zem. „To je pekná myšlienka, ale myslím, že veľmi nefunguje. Keď je človek pod lavínou, je ako zaliaty v betóne,“ směje se Fero.
Podle něj je v první řadě důležité nemít poutka od hůlek navlečená na rukách, snažit se zůstat na povrchu valící se masy a pokoušet se o něco, co by se dalo nazvat plaváním po povrchu. Když už to nejde, měl by člověk zaujmout boxerský postoj, aby si při závalu vytvořil trochu místa. Všechno je ale hlavně o štěstí. Jednou prý člověk zavalený pod lavinou přežil jen díky tomu, že jeho hlava skončila těsně u břehu potoka, který mu pod zával přinášel potřebný kyslík.
Cesta ubíhá a Fero přidává k dobru další a další historky. Tentokrát udeřil na veselejší strunu, když mi se smíchem popisuje jedno z pravidel místních. To prý říká, že ve výšce nad 1 500 metrů jsme všichni svobodní – svatba, nesvatba.
„Hory sú školou života. Hory ťa naučia, že výhovorky neexistujú,“ přidává Fero další moudro, než se dostaneme k tomu, jak jsem málem uvízl na Skalnaté chatě, protože zatímco jsem si vychutnával tatranský čaj, lanovka nahoru i dolů přestala kvůli větru „premávať“.
Fero přidal k dobru historku z dob, kdy na Skalnaté chatě ještě hospodařil legendární a svérázný nosič Laco Kulanga. Jednou prý do chaty přišel bratislavský hipster a poručil si od starého pána cappuccino. Ten se na něj podíval a spustil: „Najprv sa ohoľ a uprav, a až potom si objednávaj kapučínko!“
Mimochodem, za Lacem prý na Skalnatou chatu několikrát přišel medvěd. Když mu Laco zamknul dveře, přišel prý oknem. Když pak starý pán zemřel, medvěd už se v chatě nikdy neukázal. Jen v den jeho smrti našli na dveřích škrábanec od jeho drápů…
Když se vracíme zpět, dochází mi, že tahle cesta vlastně nebyla o Popradském plese ani o kilometrech v nohách. Byla o tom, co všechno člověk vidí – a co všechno přehlédne, když jde sám. Hory dají člověku hodně, ale jen pokud ví, jak se na ně dívat. A k tomu člověk prostě potřebuje někoho, kdo ho to naučí.
Hory prostě nejsou jen o výkonech a dosažených vrcholech. Jsou o lidech, příbězích a zkušenostech, které se nedají vyčíst z mapy ani stáhnout do mobilu. A právě horský průvodce je tím, kdo vám je může pomoci objevit. A třeba vám i zachránit život, až si budete na nevhodném místě dělat selfie. I o tom by Fero mohl vyprávět dlouhé hodiny…
Text: Petr Jansa
