Roky jsem ho vídal na koncertech veteránů punkrockové scény, kde si notují klidně tři až čtyři generace posluchačů. Vždycky měl hladce oholenou tvář, padnoucí džíny, kvalitního křiváka a moderně střižený účes. Věkem by mohl být mým otcem. Až po letech jsem zjistil, že máme společné známé, nejen ty, co za normalizace odešli do zahraničí. Zdeněk Košárek (73) z Československa nikdy neodešel, v 60. letech propadl americkým autům a hudbě. Přátelil se s Mejlou Hlavsou z Plastic People of the Universe, později s Lou Reedem z Velvet Underground. Dělal kulisáka v Činoherním klubu, myl okna s arcibiskupem. Přes dvacet let vede Košárek 1st Veteran US Car Club Praha a pořád chodí na koncerty, kde vyhledává společnost mladých lidí nabušených energií a entuziasmem.
Zdeněk Košárek, řečený Kočár, mě vyzvedává svým černým Cruiserem u školy ve Slivenci, kde žije a vede 1st Veteran US Car Club Praha. Setkáváme se na konci dubna, pár dnů po první letošní veteránské akci, soutěži elegance na zámku Sychrov. „Touhle akcí otevíráme sezonu. Letos proběhl dvacátý osmý ročník, to si ostatní ještě hráli s kačerama,“ komentuje sebevědomě Košárek. Na Sychrov se mu kromě parádních automobilů a motocyklů podařilo dostat též několik amerických jednoplošníků Piper Cub, které v impozantní formaci přelétaly nad Sychrovem.
Z jakého pocházíš prostředí?
Můj otec byl voják z povolání u letectva, ale pouze do osmačtyřicátého, protože byl za války v Anglii u RAF. V Praze na Klárově je pomník věnovaný čs. příslušníkům RAF, kde má i můj otec štítek. Takže nás vystěhovali z Prahy na sever do baráku po Němcích. Narodil jsem se do opuštěných Sudet, mezi Teplicemi a Ústím nad Labem, v roce 1953. Tam jsem se naučil lyžovat.
Otec mě přivedl ke kutilství, furt doma něco šrouboval, měli jsme dílnu, věci, krámy. Přivezl si z Anglie motorku BSA, na které ale nejezdil. Měli jsme starého Opela, ten byl úplně vyvoněnej.
Já třeba stavěl ze dřeva modely válečných lodí, pyšně jsem to ukázal tátovi, on mi to pochválil a zeptal se, kde jsem na to sebral nové hřebíky imitující dělové hlavně. Potom jsem dostal plechový kyblík od maziva plný vytahaných hřebíků z prken, táta mě postavil ke kovadlině a řekl mi, že až to narovnám, mám za ním přijít. Byl jsem za to ve výsledku vděčný, táta mě naučil pracovat s kovem. Můj otec umřel ve 48 letech, to mi bylo 7, když se pohádal s nějakým okresním tajemníkem KSČ. Otec zemřel na infarkt.
A máma?
Máma byla krasavice, vzala si důstojníka armády, který se vrátil z Anglie. Když táta umřel, máma všechno prodala a šup do Prahy ke svému otci do Holešovic, i s dětmi.
Pro mámu to muselo být těžké.
My jsme byli čtyři děti a ona to utáhla. Byla dobrá. Hrozně obětavá. Krásná ženská. Po smrti táty jí hodně obletovali a ona nešla do ničeho. Vychovala nás docela dobře. Nic nám nechybělo. A na Vánoce jsme dostávali anglický autíčka. Máma se dožila 89 let. Umřela na pumpě hraničního přechodu Rozvadov, když jela ze Švýcarska. Ona byla velká turistka, ale už neměla do těch vejšek jezdit.
Jak ses vlastně dostal k americkým veteránům?
Asi tak v šesti sedmi letech jsem dostal Matchbox z první série. Měl jsem úplně první sérii, kde byla Impala 59. To mě úplně nadchlo, ta křídla. Mimochodem, teď mám Chevrolet Impala Sport Coupé i ve skutečné velikosti.
Od modýlků jsem se dostal ke knihám, samozřejmě jsem si přečetl Dědeček automobil. A to mě vzalo. Už na základce jsem začal chodit na veteránské výstavy. V roce 1968 na jaře jsem v Praze na Jungmannově náměstí viděl Corvettu dirigenta Herberta von Karajana. Přijel si spravit stradivárky a Corvettu zaparkoval na kraji Jungmannovy ulice. Vypadala jako auto pro Batmana. Trvalo mi půl hodiny, než jsem se mohl jít podívat na interiér, protože to auto bylo obklopené lidmi. Od té doby jsem si pořád pro sebe říkal: Corvette, Corvette, Corvette. Začal jsem ale s Camarem. Za bolševika jsem měl šestiválcové jedničkové Camaro.
Jak se k tomu tenkrát člověk dostal?
Vyměnil jsem ho za Renaulta 6. Žralo to, oni si s tím nevěděli rady, bylo to rozhašené. Já už si to tenkrát uměl opravit. Tak jsem to vyměnil, povrtal jsem se v tom, chvíli jsem to provozoval a už jsem byl chycenej americkejma autama.
Tenkrát vycházel časopis Věda a technika mládeže. A na zadní straně byly takové tři medailonky: auto, motocykl a k tomu třeba loď. Byly k tomu technické údaje. A já si to vystřihoval.
Taky jsem tady jako čtrnáctiletý kluk viděl projíždět karavanu Kaiser Jeepů. Jeli po Evropě asi se sedmi auty a u technického muzea rozdávali prospekty, kde se o to lidi poprali. To Američani tedy koukali.
No a pak těsně po revoluci v roce 1989 jsem si řekl, že chci osmiválec. Bylo to dvojkové Camaro, předělané z šestiválce na osmiválec, motor byl předělaný z Opela Diplomata. To jsem si naběhl, to byl podvod. Tak jsem se o to začal zajímat úplně podrobně a přišel jsem k tomu dekódování, protože jsem díky muzice uměl anglicky. Pak jsem nahromadil velkou knihovnu odborné literatury, manuálů a všeho možného. Americké firmy mi posílají pravidelně katalogy, odebírám periodika s touto tematikou.
Jak to pokračovalo v tvém případě?
Lidi se začali sdružovat. Přišel jsem do takového jako klubu, protože tenkrát bylo v zákoně, že člověk musí být v klubu historických vozidel, když chce takové auto provozovat, aby získal registraci veteránského vozidla.
Jaké jsou podmínky pro to dostat atestaci?
Základ auta by měl být originál, což u amerických aut vždycky není, protože tam byl rozšířený trh druhovýroby, všelijakých doplňků. Nikdo na konkurenci nečekal. V Americe to bylo všechno úplně jinak. To tady lidi dodneška nedovedou pochopit. Musí to tedy být původní a tenkrát to muselo být starší vozidlo než 20 let jenom. Pak se každý rok přidávaly dva roky. A nakonec největší mezinárodní veteránská asociace stanovila pravidlo 30 let. A přes to vlak nejede.
Co mám udělat pro to, abych se do klubu dostal?
Musíš vlastnit auto americké výroby nebo motocykl vyrobený minimálně před 30 roky. Pak se staneš takzvaným čekatelem. Jsme největší tuzemský klub zaměřený výhradně na historická americká auta. A když se na to dáš, podvědomě začneš vyhledávat. Třeba filmy, kde ta auta jsou, a už se ti ta americká kultura dostává pod kůži.
Jak jsi se stal prezidentem klubu?
V roce 2003 za mnou přišli, protože jeden předseda to složil, a že prej bych to měl dělat já, že se v tom nejvíc vyznám. Koneckonců jsem měl nějaké organizační schopnosti, protože jsem provozoval hudební agenturu. Říkal jsem, že si seženeme nějaké sponzory, jsou tu firmy, které prodávají díly, dokázal jsem to dohodnout. Dohodl jsem i ta místa, kde bychom mohli srazy dělat. A založil jsem asociaci amerických klubů z celé republiky, aby si mohli dělat atestace sami, což je předpoklad k tomu, aby dostali doklady a mohli jezdit po silnici.
Čím jsi jel letos na Sychrov?
Corvettou. Tu mám 32 let.
Popiš mi příběh toho auta.
Ušetřil jsem si nějaké peníze, prodal jsem jedno Camaro, jezdil jsem po Evropě a říkal si, že už si musím konečně koupit Corvettu. Jezdil jsem všude možně. A v Německu jsem narazil na jednu lehce klepnutou Corvettu, kterou tam nechal americký voják, co letěl zpátky do USA. Nebyl to teda úplně model, který jsem chtěl, chtěl jsem ten s chromovanými nárazníky. Ale jinak to bylo ono: červená venku, červená v interiéru, zrcadlová skla odnímatelné střechy, lepší hliníková kola. Byla lehce bouraná na sloupek. Chlapík za to tenkrát chtěl 10 tisíc marek, což nebylo špatné, marka byla 15 korun.
A pak mi ještě ukazoval nabouranou C4, tenkrát nový convertible, který byl dost drahý. Bylo to bourané na rám, a to v Německu umí rovnat snad jen Geiger v Mnichově, jenže bylo to hrozně drahé, asi 4 tisíce marek chtěli jenom za vyndání a nandání agregátu z auta. Tak jsem majiteli řekl, že mu to vyndám, protože jsem viděl, že má dvousloupový hever. Když jsem přidělal nějaký překlad mezi ramena heveru, zvedl jsem to, všechno odmontoval, vyndal agregát a on jen koukal. A rázem byla slevička na Corvettu 5 tisíc marek!
Takže mě vyšla na sto tisíc i se clem. Celníci na hranicích vykřikovali, co to je za Ferrari. Je z roku 1981 a má úplně poslední karburátor, který se dělal.
Jak se tahle auta u nás posuzují?
Musí mít testaci na historickou původnost, absolvovat STK v režimu historického vozidla a vyřídit si příslušné doklady a registrační značky.
A je ta corvetta na české silnice?
Je. Američani mají měkčí pérování, protože jezdí i po šotolině. Pro Evropu se přitvrzovalo. Sobě Corvettu taky.
Uděláš si toho na autě hodně sám?
Téměř všechno. Američané mají na všechno podrobné manuály. Musíš mít vercajk, nemetrický, palcový, a když dodržíš technologické postupy, uděláš všechno. To není problém. Já jsem dělal i renovace Corvett všech možných generací a ročníků lidem z klubu.
Jste v klubu dobrá parta?
Jo. Jsme každej jinej, ale spojujou nás ta stará auta. Mám příjemné zážitky a pocity. Když ti někdo po akci pošle zprávu, že se mu to líbilo, a bere tě. Kolikrát už jsem s tím chtěl skončit, protože to člověk dělá zadarmo pro lidi. Jednou za pár let dostanu jako uznání nějakej pohár. Ale o tom to není. V klubu mě mají rádi, považujou si mě. Ve výkonném výboru klubu mám skvělé lidi zapálené pro věc.
Předáváte si know-how?
Předáváme, předáváme. Ale hochu, to ti sežere veškerej volnej čas. To není legrace, člověk musí opustit jiné koníčky. Já dřív jezdil na hory lyžovat, to už vůbec neexistuje. A hlavně dělám ty posudky, přípravu na to, aby dostali papíry. Před nástupem internetu se o to moc lidí nezajímalo, ty znalosti neměli.
Ručím za historickou původnost. A on si s tím pak musí dojít na technickou, kde mu řeknou, jestli má volný čepy a tak dál. To já nezkoumám. Já zkoumám VIN kódy, původní papíry, pokud jsou, hledám, jestli je původní motor.
Kdy byla zlatá éra výroby aut v USA?
Na konci 50. let měla auta nejbizarnější karoserie, taková ta všelijaká křídla. A na konci 60. let to bylo přemotorované, to mělo strašlivé výkony. Já mám Chevrolet Chevelle s pěti sty koňmi. To je peklo.
Je veterán dobrá investice?
Taky. Dneska je to hrozná móda. Já to nemám rád. Lidi si myslí, že to je bez práce a bez starostí. Tomu se musíš věnovat, nebát se umazat si ruce. Když to nedokážeš, musíš si na to najít lidi.
Kolik máš aut?
Šest. Ale Impalu ještě nemám dodělanou, protože jsem se rozhodl, že ji budu úplně renovovat. Mám nalakovanou karoserii, chybí mi ještě udělat interiér, osadit auto lištami.
Kromě aut je tvojí další vášní hudba. Kdy a jak to začalo?
To je jednoduché, jako každý puberťák jsem si nahrával na Sonet B Duo z Radia Luxembourg nebo přes mikrofon. Půjčil jsem si od někoho kotouč, natáčel jsem Troggs nebo Rolling Stones a do toho při nahrávání přes mikrofon z rádia cinkaly lžíce. Nějaké desky se objevily. Taky se mi stal takovej zázrak, v sedmé třídě jsme na hudební výchovu měli takovou prsatou blondýnu, která vzala školní kufříkovej gramofon a pouštěla třeba první LP Beatles a jiné, tehdy nedostupné desky. Bomba! Pak jsem začal shánět všechno možné.
Chodili jste na DJe?
Jo, znal jsem je všechny. Petra Síse a další. Ten pak v New Yorku úspěšně výtvarničil.
Já znám jeho synovce Samuela. A ten má někde na chalupě desky právě po strejdovi.
Petr Sís má bráchu, režiséra. Ten točil klip skupině Jolly Joker and The Plastic Beatles of the Universe, které jsem v devadesátých letech dělal manažera.
Na koncertech jsem tě vídal s křivákem, který má na zádech logo punkrockerů Ramones…
Šlape jim to. Není to nijak komplikovaná hudba, ale v jednoduchosti je někdy síla. Proto mám rád starý Rolling Stones, Ramones a Iggyho Popa, kteří byli předzvěstí punku. Já poslouchal a poslouchám všechno. Ve čtrnácti letech jsem chodil na základku s Irenou Benešovou, což byla sestra Mirky, která chodila s Mejlou Hlavsou. V té době jsme měli takovou kapelu, jmenovala se Good Boys nebo něco takového, úplně stupidně. Měli jsme ale dobrou zkušebnu v Holešovicích, kde se objevil Mejla Hlavsa z Plastiků. Na ty jsem začal jezdit do Horoměřic, byly vypravené dva autobusy od Husova pomníku v roce 1969, to bylo peklo. Hrávali třeba v bývalém FClubu, v Mánesu, na Ořechovce a jinde.
Začal jsem s nima kamarádit. Začal jsem tu muziku pojímat velkým způsobem. Mě zajímaly všechny žánry, objevil jsem samozřejmě Velvet Underground, tenkrát to někdo přivezl. A všichni: Wow, to je dobrý! Protože Plastici sice měli hábity a ohně, ale hráli třeba i hudbu Doors a jiné. Oni to okopčili od Primitives Group Ivana Hajniše.
Velveti se mi líbili. Lou Reed se mi líbil, sledoval jsem ho, když hrál sólo. Pak jsem tady taky na černo dělal nějaké koncerty amerických kapel, když jeli tranzit.
Jaké kapely tu hrály?
Třeba Swans. Hráli v Melounu. To se domluvilo během odpoledne. Já měl asi organizační schopnosti. Nějak jsme se bavili a já jim řekl, že mám rád Lou Reeda. Oni, že ho znají, tak mu to řekli, že má v Československu fanouška. A když pak Lou Reed přijel do Prahy po revoluci, chtěl se vidět s Havlem a se mnou.
Já bral Lou Reeda normálně, já jsem se z něj neposadil na zadek. Ale byl to fajn chlápek, nějak jsme si sedli.
Lou Reed zkraje 90. let přiletěl do Prahy a dělal s Havlem rozhovor. Rolling Stones ho ale následně neotiskl.
Ono to pak vyšlo někde jinde. Mám to i s věnováním, včetně knihy jeho textů, kterou mi Lou Reed poslal k Vánocům. Volali jsme si o obyčejných věcech, jak ho bolej záda a tak podobně.
On se v Praze prvně docela bál. Tenkrát byl v Intercontinentalu a nechtěl mluvit s nikým jiným než se mnou. Tak jsem tam šel, na recepci mi řekli, že tu žádný Lou Reed ubytovaný není, ale je tu jeden Američan ubytovaný na jméno Perry Mason, což mě pobavilo. A říkám: tak mi ho zavolejte. A začali jsme kecat.
Já tenkrát dostal za úkol Lou Reeda přemluvit, aby zahrál. Zpočátku o tom nechtěl ani slyšet, odvolával se na nějaké smlouvy. Havel to postavil tak, že když Lou Reed nezahraje, žádné interview nebude. To bylo dobrý. A nakonec byl Lou Reed rád, měl zážitek. Já mu řekl: Neboj, to bude jen pro Havlovy kamarády. Ve výsledku tam bylo několik set lidí. My šli po těch schodech v ÚLUVu dolů, on to viděl a zeptal se mě: To mně chceš říct, že tohle jsou všechno Havlovi kamarádi? No jasně, vole, pojď! A nakonec byl rád. Byl příjemně překvapenej.
Měl jsem tu nahrávku Lou Reeda z ÚLUVu, kterou pořídila jeho někdejší manželka Sylvia na walkmana. Jenže jsem jí někomu půjčil.
Cos měl rád z československé muziky?
Třeba Garáž, v současnosti si poslechnu i Dvořáka.
Pamatuješ si na srpen 1968?
Úplně všechno. Mně tenkrát bylo patnáct a stříleli po mně Rusové. 21. srpna ráno nás sousedka vzbudila: Vstávejte, je válka s Rusama. Letadla hučela. Máma mi hned dala dvě tašky, abych šel v Holešovicích na Komunardů do fronty na jídlo. Tašky jsem mrsknul do sklepa a vrátil se za tři dny. Máma musela prožívat věci. Byl jsem u všeho.
Hořely tanky. Zažil jsem, že po mně stříleli. Jezdili jsme v takovém náklaďáku a vykřikovalo se proti Rusům. Vyhlásilo se stanné právo, my jeli přes Karlák, kde byla Lidová demokracie, a najednou to začalo lítat. A já hodil šipku z toho náklaďáku do lidí. Teď jsme koukali. Přeběhnout jenom tu ulici, to bylo o nervy, tam bylo 40 lidí. Stříleli po lidech. Byl to zážitek. Pak jsem chodil na všechny demonstrace, policajt mi vyrazil zub.
Ono se říká, že horší to bylo na první srpnové výročí v roce 1969, kdy už de facto Čechoslováci převzali iniciativu Rusů.
Nebo jak vymlátili výlohu Aeroflotu, když jsme v březnu 1969 porazili Rusáky v hokeji. To byla scéna. To bylo passé, to bylo jasný, že to Rusové nepustí. Bylo to na prd.
Také nezapomenu, když měl přijet do Prahy Brežněv. Mě v roce 1970 vyhodili z gymplu, protože jsme při vítání Brežněva s Jiřím Štěvichem a Mejlou Hlavsou pálili ruský vlajky. A mě při tom chytli, ztloukli mě a v šestnácti letech jsem byl asi měsíc ve vazební věznici na Ruzyni. Všechno jsem tvrdě zapřel, říkal jsem, že jsem to chtěl uhasit. U soudu mě osvobodili, ale zážitek to byl hroznej. Ztloukli mě jak psa. Bylo to hustý. Kluci viděli, že mě čapli, a nevěděli, jestli jsem je neprásknul. Jak mě pustili, hned jsem za nimi jel a Mejlovi nakonec spadnul kámen ze srdce.
Takže jste si dělali svůj malej svět. Kamarád Honza Honner mluvil o tom, jak balil cizinky v centru Prahy…
O tom bych raději pomlčel. Byla to divoká doba. Netýkalo se to jenom cizinek.
Přemýšlel jsi někdy o emigraci? Plno známých šlo pryč.
Mně to nabízeli, ale já byl nasranej na komunisty a říkal jsem, že je třeba tady s nima bojovat a neutíkat. Já tady třeba myl okna v Restauracích a jídelnách. Jednou jsem udělal scénu, že mi strhávají příspěvky ROH. Vlítnul jsem na tu účtárnu a začal řvát, co to jako má znamenat. Já se do ROH nikdy nepřihlásil, nechci tam bejt a vy mi tady strháváte nějaký příspěvky? A ještě jsem si přidal: Jó, kdyby tady byly odbory jako třeba v Polsku Solidarita. Byli ze mě úplně hotový.
Mě teda v 70. roce vyhodili z gymplu, ale také jsem se dostal do Činoherního klubu, kde jsem dělal kulisáka. Samozřejmě jsem se hned chyt Landovského, kalili jsme spolu. No a tam jsem skončil, když jsem urazil Oldřicha Nového, toho slavného herce. Jemu se totiž nelíbily moje dlouhé vlasy, začal říkat, že Beatles nosí paruky a tak. Úplně jsem se mu vysmál.
Jseš spokojenej?
Jo, jsem, rád se bavím. Ale nejsem spokojenej s některejma lidma, co jsou vychcánci. Ale když to víš, tak ti to neublíží. Mám postavení prezidenta klubu (směje se). Protože, když jsme si psali stanovy klubu, řekli jsme si, že předseda je v JZD a ROH, takže musíme mít prezidenta, a hotovo.
A pořád mě baví muzika, muzika, co dělají mladí lidé. Třeba Janny Richter. Honza umí dělat zábavnou show. Taky mám rád Blue Moon Club, předtím se jmenovali Elvisovi sirotci. Hlavně jsem chytil ty devadesátý léta, který jsou pro dnešní lidi nepředstavitelný, to bylo neskutečný. Já byl takzvaně u všeho. Nevím, jak jsem to dělal. Hned jsem se s těma lidma sčuchnul.
Ale myl jsem okna s arcibiskupem, dobrý to bylo. Výborný to bylo. Já sem zažil věci. Každý máme nějaký příběh. Až nebudu moct držet volant, napíšu knihu vzpomínek. Jenomže já už jí vlastně píšu, a volant stále držím pevně.
