Filmové ceny jsou zvláštní disciplína. Na jednu stranu oslava talentu, na druhou společenské divadlo, kde jde často o víc než jen o filmy. Dnes máme pocit, že se ceny rozdávají skoro každý měsíc. Ale v československém kontextu to byla vždycky trochu jiná hra — někdy o prestiž, jindy o politiku, a občas i o to, kdo najde odvahu říci „ne“.
Ještě než se na scéně objevily sošky, byly tu stužky. A překvapivě to docela fungovalo. V roce 1930 rozdával vůbec první ceny odborný časopis Filmový kurýr. Zlatou medaili si tehdy odnesl režisér Martin Frič za film Varhaník u sv. Víta. O rok později přispěchal konkurent — Český filmový zpravodaj — a přidal vlastní systém: červená stuha pro zahraniční film, modrá pro český a bílá za herecké výkony.
Ve chvíli, kdy se do filmového světa vložil stát, začalo to být zajímavější. A taky komplikovanější. V roce 1935 vznikly první státní filmové ceny. Ocenění a slušnou finanční odměnu si tehdy odnesli režisér Josef Rovenský a herečka Jiřina Štěpničková za Maryšu. O pár let později se ceny přejmenovaly na Svatováclavské filmové ceny — protože národní hrdost se hodí vždycky, obzvlášť když je zle.
Pak přišly Filmové žně ve Zlíně, které byly jakýmsi pokusem o festival, jenž měl český film nakopnout. A pak přišla německá klapka a tvrdý střih. Poslední státní i festivalové ceny si tehdy odnesly filmy Hotel Modrá hvězda, Noční motýl, Advokát chudých a Roztomilý člověk.
Válka, politika a změna režimu udělaly své. Filmové ceny šly na čas stranou. A když se po válce vrátily, už to nebyla jen kulturní záležitost. Ve stejném roce jako vznikl filmový festival v Cannes byly položeny základy dnes tolik úspěšného Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Psal se rok 1948 a Křišťálový glóbus – dnes ikonická a krásná cena vyráběná sklárnou Moser – byl ještě kýčovitou záležitostí.
Mimochodem, první glóbus ozdobil poličku režisérky Wandy Jakubowské, která ho získala za film Osvětim. V mezičase pak komunističtí pohlaváři rozjeli další filmovou soutěž o titul „zasloužilý umělec“, po kterém však ne každý toužil. Herec Josef Kemr ho například odmítl se slovy, která dnes zní až překvapivě současně: „Nahý jsem přišel na svět a nahý chci z tohoto světa odejít. Nenavykl jsem byzantským způsobům, abych ruku, která bije, ještě políbil a poděkoval.“
Kdo by to dnes řekl, že za maskou obecního všeuměla Bohouše Císaře ze seriálu Chalupáři se skrývá takový charakter.
V 60. letech se na chvíli otevřelo okno na západ. A díky Svazu československých filmových a televizních umělců vznikly ceny Trilobit. František Vláčil, Vojtěch Jasný, Věra Chytilová — jména, která dnes patří do zlatého fondu, tehdy stála na začátku něčeho, co mohlo fungovat.
Jenže pak přišla normalizace. Ceny zmizely, zmizel i svaz a bylo po srandě. Doslova. Aby se národ nažral a strana zůstala celá, místo filmového umění se začala řešit popularita. Zlatý krokodýl, Televizní rolnička a další divácké ceny, které více než uměleckou kvalitu odrážely počet minut, po které soudruzi dané tvůrce nechali divákům na očích.
Ono to ale fungovalo. Lidé se ve zlých časech chtěli bavit a televizní zábava jim to umožnila. I když podléhala tvrdé ruce cenzorů.
Po revoluci přišlo uvolnění, všechno se zrychlilo a v roce 1993 se poprvé rozeřval Český lev. Projekt Petra Vachlera měl ambici vytvořit domácí ekvivalent velkých filmových cen. A povedlo se. Lev se stal symbolem prestiže – i když občas i terčem kritiky.
Lidem začala vadit netransparentnost cen, slavnostním hostům zase Vachlerovy striktně vegetariánské rauty bez řízečků a svérázný životní styl. Po drobných peripetiích se od roku 2014 cen ujala Česká filmová a televizní akademie – profesionální, uhlazená, méně výstřední a možná trochu nudnější. Ale co už.
A jak jsme na tom dnes? Zlatý střevíček ve Zlíně, Ceny Pavla Kouteckého, Ceny filmové kritiky, Anifilm, Mezipatra oceňující queer tvorbu… Některé ceny vznikají, jiné se chvíli ohřejí a pak zase zmizí. Některé mají váhu, jiné jsou jen pračkou na peníze.
Jestli historie československých filmových cen něco ukazuje, pak to, že nikdy nešlo jen o filmy samotné. Každá éra si z nich udělala zrcadlo (neplést s tím zakřiveným od Kurta Gebauera v podobě ceny Týtý) vlastních hodnot – jednou nástroj propagandy, jindy symbol svobody či prestiže.
Podoba cen se v průběhu let měnila, názvy přicházely a odcházely, ale potřeba oceňovat silné příběhy, které nás spojují, zůstává. Možná právě v tom je jejich největší význam – ne v soškách, ale v tom, co o nás jako o společnosti vypovídají.
Text: Petr Jansa
