Jak před více jak sto lety vyřešit brzké vstávání na ranní šichtu v nové tovární době industriální Británie? Většina dělníků si nemohla dovolit budík, ale ani přijít pozdě. Problém tak za ně řešil člověk s bambusovou holí.
Takzvaná profese „knocker-upperů“ vznikla někdy během počátku průmyslové revoluce. Po zaměstnancích množících se továren v Británii a Irsku bylo požadováno, aby dorazili na svou šichtu včas, pokud ne, jejich pracovní místo čekalo na někoho jiného.
Budíky byly drahé a nespolehlivé, celé čtvrti tak bohatě postačil jeden člověk s bambusovou holí, řehtačkou nebo foukačkou a sušeným hráškem jako střelivem. Práci většinou zastávali postarší muži i ženy, kterým dělníci platili pár pencí týdně.
Takový „knocker-upper“, noční tvor, nechodil přes noc spát (neměl ho totiž kdo včas vzbudit) a s rozbřeskem obcházel domy dělníků. Zastavil se u klienta a pomocí dlouhé bambusové tyče s kovovými drápky na konci, nebo třeba foukačky, ťukal, škrábal či střílel na okno spícího, dokud neměl jistotu, že už je plně vzbuzen. Od řehtaček a volání se upustilo, poté co se hromadně probouzelo víc lidí, než bylo potřeba.
A jak měli „knocker-uppeři“ vědět, kdy vlastně máte vstávat? Někteří z dělníků rozepisovali začátky svých směn křídou na cihlovou fasádu domů, aby se budiči nedopustili nepříjemného omylu a pracanta nevzbudili zbytečně nebo jindy.
Američan se po šesti letech probudil z kómatu. Spánek pak předstíral další rok, aby nemusel do práce
Jedni z posledních „knocker-uppů“ bušili na dělnická okna ještě roku 1952. Pak našel své pevné místo v rychle se modernizující společnosti automatický budík, který nás ze sladkého spánku místo „bouchačů“ a kohoutů nemilosrdně budí dodnes.
Jan Králík
