Říkal jsem si, že ve svých sloupcích budu básnit o Aténách, ale radost ze života v tomhle městě nejlépe vynikne, když ji člověk srovná s utrpením, které jsem zažíval někde jinde. Takových zemí v mém případě není moc, vlastně je jen jedna – Čína.
Ať jsem byl ve svých čtyřiceti kdekoli, všude jsem to nejdřív snášel a po pár dnech miloval. Jsem dost hrdý na to, abych se rychle vzchopil a zapustil kořeny, a především dost hrdý na to, abych města a země jaksi dodělával ze sebe; člověk, pokud už chce cestovat, musí pochopit, že před památkou (nebo vůbec před čímkoli hmotným i nehmotným) nejde stát jako tele a čekat, že to cosi na člověka promluví nebo třeba zabučí; města nejsou krávy, to podstatné člověk vždy musí hledat v sobě. Krásu a tak. Takže jsem nakonec, třebas i jenom z hecu, miloval všechna lidská sídla, do kterých jsem zavítal. Až na tu zpropadenou Čínu, po které moje snaha zapustit kořen klouzala úplně stejně jako klouzají tady v Aténách slečny v sandálech po mramoru.
V Číně se nedá žít. Nedá se tam dýchat, půlka národa tam nosí respirační roušky. Rád si čítávám v parku a jednou jsem to zkusil – s rouškou – i v Číně. Připadal jsem si jako blbec. Nedávalo to smysl, číst si s rouškou na lavičce.
Buďme vděční, že máme Evropu a slibme si prosím, že nikdy nezačneme nosit roušky. Najděme v sobě sílu a především mysleme. Příklad? Tak třeba pokud vlastníme auto a nechceme se ho zbavit, doveďme naši chuť nebo potřebu do důsledku a udusme se. Nebo se zbavme aut.
Atény na tom s kvalitou vzduchu nejsou zrovna nejlíp, ale co už. Co mě skutečně vyděsilo, byl člověk v roušce, kterého jsem tady poprvé potkal asi před půl rokem. Naštěstí byl první a poslední, většina místních na roušky nemá žaludek. Ale jako varování a připomínka čínské hrůzy mi to bohatě stačilo. Jak říkám, buďme rádi, že máme Evropu. Je to dojemný, byť třebas i docela irelevantní, kontinent.
