Toto je zajímavý příběh. Začalo to tím, že mi v bytě vypadl jednou v sobotu dopoledne proud. Zkusil jsem hned společné světlo na chodbě domu, které naštěstí také nefungovalo. Oddechl jsem si. Za dva roky dojíždění do Řecka jsem si v hlavě poskládal jakýsi chabý slovník na překlad řecko-českých reálií, z něhož jsem si dovodil, že když se výpadek týká celého domu, proud zas brzy půjde. Nejde přece nechat dům či celou čtvrť na delší dobu bez elektřiny.
To byla jedna věc. Druhý důvod, proč si člověk v takové chvíli oddychne, je ještě prozaičtější. Pokud se výpadek netýká jen mého bytu, znamená to, že na bytu neváznou dluhy za elektřinu od předchozího majitele (nebo koneckonců ode mne, co já vím), což by tady v Řecku nebylo nic výjimečného. To by pak byl velký problém. Tudíž proud určitě zas brzy půjde.
Seděl jsem potmě doma a čekal jsem. Čekal jsem několik hodin. Můj slovníček pro překlad řecko-českých reálií byl čím dál děravější a nakonec přestal úplně fungovat. Tma. Jak je to možné?!
Zcela po našem jsem rozrazil dveře na společnou chodbu a čekal jsem, až po chodbě půjde nějaký místní, načež jsem mu předvedl velký český podiv a rozhořčení. Co přišlo jako odpověď? Chabé pokrčení ramen. Řek nevěděl. Nešel proud a ten Řek, který musel jít po schodech pěšky, neboť ani výtah se nedal dát do pohybu, nevěděl proč a ani ho to moc nezajímalo, zdálo se mi. Nešel proud. Prostý fakt. Člověk jej vezme na vědomí a jde dál.
Krize. To slovo je z řečtiny. Slovo „skepse“ také, pokud vím. „Skepsis“ v řečtině znamená myšlení. Řekové prostě mají laťku někde úplně jinde… Fakt je nakonec možná totéž co krize. Obojí člověk vezme na vědomí a jde dál po svých.
Ale to zdaleka není konec příběhu. Příběh pokračuje tím, že jsem si řekl, že o tomhle rozhodně nebudu psát sloupek. Řecko znám jen málo a nechci vyvozovat přílišné závěry… Víte, v Řecku je krize skoro permanentní stav už tři tisíce let, fašistické diktatury se střídají s občanskými válkami a prošustrováním všech eur, víte, pro ně je krize – včetně krize světelné – součástí každodennosti. Víte… Co já vím… Prostě jsem takhle mluvit nechtěl a zařekl jsem se, že o tom sloupek psát nebudu.
Pak ale ani ne za týden proud vypadl znovu. Opět jsem vylezl na chodbu s pobouřením, ale už bylo menší. Už bylo spíše hrané. Zvykal jsem si. A především jsem ze sebe nechtěl dělat vola. Co je tma proti… Dosaďte dle libosti, ale nedosazujte prosím nemožnost udělat si kafe. (Toto totiž byla během těch výpadků moje skutečná bolest, nikoli tma.)
Ale život jde dál i bez kafe. Otrkávám se, ztrácím zábrany. Došel už jsem tak daleko, že o výpadku proudu píšu sloupek. Píši ho bez kafe a na notebooku, který naštěstí má ještě docela plnou baterii, neboť proud opět nejde. Zvykám si na to. Krize.
Aspoň jednou budu připravený, říkám si, až třeba nějaký genetický inženýr udělá chybu a zmutuje všechny kávovníky v Earl Grey.
