Bývalý Hotel Del Salto uprostřed kolumbijské přírody byl na počátku minulého století oblíbeným a živoucím místem plným luxusu s neuvěřitelným výhledem na okolní vodopády. Po jeho opuštění lákala budova bloudící duše, které se rozhodly právě do rozbouřené vody skočit vstříc smrti.
Budova postavená roku 1923 jako soukromé sídlo kolumbijského architekta Carlose Artura Tapiase byla prototypem zbohatlické stavby vyžívající se v přežitých historismech. Na kouzelné místo nedaleko Bogoty se sjížděla světová smetánka po několik desetiletí.
Nedlouho po jeho dostavení bylo sídlo předěláno na hotel, který svému účelu sloužil až do počátku 90. let. Návštěvníky lákal hlavně neuvěřitelný výhled na Tequandamské vodopády zahalující hotel do vlhké mlhy. Kvůli znečištění řeky Bogoty ale zájem o ubytování rapidně klesl a hotel byl na dvě desítky let opuštěn.
Tequandamské vodopády na malbě z roku 1854.
Mezitím ho pomalu pohlcovala okolní vegetace, na postelích se vytvořily nové matrace ze zeleného mechu, luxusní sály rychle degradovaly a prazvláštní atmosféra celého místa začala lákat nešťastné duše s myšlenkami na sebevraždu. Podle místních legend už dávno před výstavbou hotelu byly Tequandamské vodopády místem posledního skoku indiánů z kmene Muisca – raději skočili do náruče smrti, než aby padli do rukou španělských dobyvatelů. Jejich těla se prý proměnila v orly a vzlétla vstříc nebesům.
Příběh s romantizující smrtí byl tak další kapkou do myšlenkami na smrt naplněného poháru mnohých lidí, kteří se zde rozhodli ukončit svůj život. Od oněch dob se místu říká Tequandamský skok. Místní věří, že duše sebevrahů stále bloudí po chodbách budovy, která byla mezitím přeměněna v muzeum.
Tomáš Ospalý
