Proč pořádkumilovné matky ničí zdraví svým dětem přehnaným důrazem na uklízení postele? Protože nepřemýšlejí a protože stále opakují chyby svých matek, které zase opakovaly chyby svých matek, které … a tak pořád dokola. Ne, nebudeme tady rozebírat genderové rozdíly – pravdivost tvrzení o škodlivosti přílišného pořádku si ukážeme na konkrétním příkladu: na stlaní postele.
Známe ji. Téměř všichni. Tu vyštěkanou výčitku z dětství: „Ani postel si neumíš ustlat, pořád to dělám za tebe. Copak jsem tvůj otrok?“ Tuhle větu na nás chrlily naše matky, babičky, tety a bohužel často i naše sestry. Uklizená postel, vzorně srovnaná, a v tom nejhorším případě i postel přikrytá přehozem, byla a stále je symbolem čistoty, řádné domácnosti a seriozního způsobu života. Strašné je, že důraz na uklizenou postel kladou i naše přítelkyně, bez ohledu na věk, víru a rasovou příslušnost, a dokonce i v homosexuálních párech se najdou jedinci, kteří svého partnera buzerují za neustlání.
Nedělejme to, nestelme so své lože! Nedělejme z postelí rajské paláce pro své nepřátele, pro prachové roztoče, kteří jsou častou příčinou astmatu, ekzémů a různých alergií. Tito mikroskopičtí škůdci totiž požírají šupinky naší kůže, které se z nás (nejen) při spaní odlupují a vylučují přitom alergeny, které pak snadno vdechneme během spánku. V průměrné středoevropské posteli žije milion a půl těchto na pohled děsivých, ale zároveň krásných a tvarově rozkošných potvor. Milují tmu, milují vlhko, milují svého člověka, který jim toto vše dopřává. Takový roztoč není pes, spící často v lidské posteli, který, když má žízeň, dojde se nachlemtat vody z misky. Roztoč je schopen získat vláhu jen ze vzduchu díky malým čidlům, které má šikovně rozmístěná na bocích svého těla. Daří se mu proto tam, kde je dostatek potravy (šupinky kůže) a dostatek vlhkosti (obydlené lůžko). Jakmile člověk vstane, jsou roztoči vystaveni nepřátelskému, suchému prostředí, ve kterém velmi rychle dehydrují a umírají.
Něco tak obyčejného, jako je během dne nezastlaná postel, může vést k dostatečnému vysušení ložního prádla a matrace, na níž spíme. A to je právě onen paradox – v rozházené a neuklizené posteli, s načechranou peřinou a zkrabatělým prostěradlem, proudí blahodárný vzduch, který působí jako teplý fén. V takovém prostředí přežije mnohem méně roztočů. Naopak, skutečné požehnání a skvělé podmínky jim vytvářejí úzkostně pořádní lidé, kteří své milované roztočíčky každé ráno láskyplně přikryjí peřinou a přehozem, úhledně je udusají, a oni se tak ve tmě, vlhku a relativním chladu nadšeně a utěšeně množí. A večer se mohou těšit na příchod svého lidského živitele.
Tvrzení, že slabý libuje si v pořádku, zatímco silný zvládá chaos, platí i zde. Pro pořádek dodáváme, že jsme si to nevycucali z prstu, nýbrž jsme čerpali ze studie doktora Stephena Pretlova z britské Kingstonské univerzity, s níž souhlasili i odborníci z organizace Asthma UK. Pro přesnost – tato úvaha se týká jen určitých typů domácností, zvláště bytů v panelácích a v novostavbách, které jsou dobře tepelně a vzdušně izolovány, a také v bytech s centrálním vytápěním. „Ve starší zástavbě a ve vlhkých domech na venkově neustlání postele může mít jen stěží nějaký vliv,“ skepticky reagoval profesor Andrew Wardlaw z britského Ústavu pro alergie a klinickou imunologii.
Na závěr je ale také třeba trochu zredukovat přísné tvrzení ze začátku článku, že matky opakují chyby svých matek. Není tomu tak vždy. Vzpomeňme si, jak naše babičky vždy každé ráno vzaly peřiny, vyprášily je a přehodily je přes okno, aby na ně sluníčko svítilo. Teprve poté postel zastlaly. Ony věděly, proč to dělají! Nebo možná úplně přesně věděcky nevěděly, ale dělaly to, protože se to už předtím osvědčilo.
Pavel Vondráček
A tom, jak muž, kterého vychovali vlci, se vrátil mezi lidi, ale čekaly ho jen ústrky a zklamání, si přečtěte zde.
