Mysterium smrti je pradávné a kdo se k ní přiblíží, bývá odedávna ostatními lidmi považován za vyvoleného člověka. Žádostivé pohledy všech visí na ústech tomu, kdo překročil řeku Styx jak Orfeus a vrátí se zpět s lyrou nerozlomenou.

Před nedávnem jsem se ocitl na svatbě, kde jedním z hlavních hostů byl i Michal Viewegh. Spisovatel jak známo před časem utrpěl srdeční příhodu a byl několik měsíců v kómatu. Protože C. G. Jung popisuje období, kdy on sám byl v kómatu, velice zajímavě (ve svých vizích cestoval kosmem, mluvil s mystickými jogíny na asteroidu a podobně), chtěl jsem k podobnému vyprávění přimět i Viewegha.

A tak nebohý autor populárních knih o životě neměl na svatbě chvilku klidu. Sotva se přiblížil ke stolu a chystal se pojíst několik svatebních koláčků, hned jsem stál u něj a začal z něj mámit, co zažil v kómatu. Jedva se připlížil k sudu s moravským vínem a trochu si nalil, objevil jsem se já a ptal se: „Jaké to je, umírat? Jaké jste měl sny? Cítí člověk velký strach, že všechno skončí?“

Postupem času bylo vidět, že velký spisovatel je stále nervóznější. Vyskytoval se vždy v těch částech sálu, aby byl co nejdále ode mě. Já mu však šel v patách jako zkušený ohař. Neměl jsem s ním slitování, mimo jiné i proto, že Viewegh v devadesátých letech v jedné své knize psal kriticky o hudební skupině Vanessa.

Nakonec, když jsem ho spatřil, jak s několika podobnými týpky cosi řeší u stolku stranou, vykročil jsem středem sálu přímo k němu. V mých očích musel vidět, co bude následovat za otázku. Pozoroval mě zrakem nemocného, kterému se u lůžka zjeví postava v černé kápi s kosou a pak vykřikl zoufale:

„Proboha Jakube teď ne prosím! Vy chcete pořád mluvit o mé smrti, ale my se tu snažíme naplánovat, jak oslavíme moje narozeniny!“

Jakub Horák

Komentáře