Ve vězení byli dva moji kamarádi. Oba přátelé z punkových devadesátých let, které potom drogy vedly dál dolů po té křivce, kdy už si práci nehledáte a nikoho by také ani nenapadlo vám nějakou nabízet. S výjimkou jistého speciálního druhu „prácičky“, spočívající například ve vykrádání aut.

Jeden tam dopadl velmi špatně. V době, kdy ho zavřeli, byl mezi pankáči braný za tvrdého chlapíka. Naježený jako Sid Vicious brousil o to tvrdé dno punku a nešel pro ránu pěstí daleko, a každý věděl, že je lepší se s ním nepřít. A s touhle představou – že je tvrdý chlapík – přišel i do vězení, a v místním kolektivu hodlal zaujmout důstojné místo, odpovídající těm jeho představám o sobě.

Ti chlápci tam, pro které bodnout nůž do člověka není nic divného, na někoho takového přesně čekali. Jakmile začal dělat první ramena, tak ho tam systematicky během několika měsíců ztýrali takovým způsobem, že z něj na několik příštích let udělali mlčenlivou, zaraženou trosku s křivým a bojácným pohledem. Co musel všechno dělat popisovat nebudu, ale věřte mi, že to ani nechcete znát.

Druhý kluk byl menší postavy, rád si četl a poslouchal rockabilly. Ten se nepral. Do lapáku se dostal z podobné klouzačky do neštěstí jako ten první. Po příchodu na celu slušně pozdravil, snažil se zabrat co nejméně místa. Až teprve za týden se spolubydlícího uctivě zeptal, jestli si občas – když bude na cele sám – může pustit nějakou muziku. Vazoun mu to pobaveně povolil, a nakonec sám našel v té kráčející base Stray Cats oblibu. Nakonec mu i dovolil, aby si sedal na jeho místo ve společenské místnosti před televizí, samozřejmě když se nedíval sám.

Marek Dalík je slušný kluk, takže se dokáže zařadit. Navíc má ve srovnání se dvěma mými kamarády velkou výhodu – peníze. A ty jsou ve vězení vším. Ostatně nejen ve vězení.

Komentáře